Já se v nich přímo utápím. Topím se a nemůžu popadnout dech. Sny a vytoužené představy mi zabraňují ve výhledu na nebe. Dýchám zhluboka, ale přesto se dusím. Jsou jako mračna prachu, která mi brání vidět normální život, protože sny jsou moje realita. Do snů jsem se ponořila až příliš hluboko na to, abych mohla vyplavat na břehy reálného světa. Možná vidím příliš růžově. Možná to jsou ta růžová oblaka, která mi brání se pořádně nadechnout. Hustá, nepropustná oblaka plná snů, lásky a fantazie. Jsou růžová jako rané květy ovocných stromů. Cítím silnou nostalgii, když se do těch růžových mraků dívám. Nostalgii spojenou s bolestí. Možná mi připomínají červánky za radostných letních večerů ještě z dětských let, kdy jsem bez starostí hleděla na oblohu, na vycházející měsíc a na padající soumrak. Možná mi připomínají probouzející se oblohu z let nedávných, kdy jsme celou noc ležely ruku v ruce beze spánku jen proto, abychom mohly pohlédnout do tváře rannímu slunci. Možná jsou to mí nejbližší, co mi ta růžová mračna připomínají. Ti, jejichž duše nás teď z mírumilovného nebe pozorují. Alespoň tak jsem si to jako dítě představovala.
Pravděpodobně se příliš utápím v minulosti... Myslím, že je v ní něco nedořešeného, já na to však nemohu přijít. Nedaří se mi to. Je minulost tím jezerem, v němž se topím? Je jím budoucnost? Nebo snad dokonce současnost...? V tom jezeře je čirá voda a na jeho hladině se odráží ona růžová oblaka. Působí na mě příjemným, uklidňujícím dojmem, a zároveň ve mně vzbuzují nezměrnou lítost, bolest a stesk. Netuším, po čem. Ovšem v hloubi duše se mi ty pocity líbí.
Láska bolí. Láska je krásná, růžová, voňavá a nádherná, ale bolí. Sny a fantazie bolí taktéž. Kdybych v jezeře vylovila zlatou rybku, stačilo by mi jedno jediné přání...
Vivien
Komentáře
Okomentovat