Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas.
Přichází čas lásky. Láska, ta je tu stále, odjakživa, nikdy neexistovalo bytí bez lásky. Člověk musí někoho či něco milovat, jinak se to tu nedá vydržet. Jen v lásce je smysl, cítím to sama. Kdyby má duše nepociťovala lásku k někomu či k něčemu, již dávno by to zde pro mě nemělo smysl. To láska mě tu drží. Miluju hodně věcí... Některé méně, některé více.
Pak je tu i nenávist. Nenávist je prý převlečená láska. Možná je to také láska, která nedosáhla svého. Nešťastná láska. Taková láska, již nechceme nikdy zažít.
Nikdy jsem tady na světě neměla nějaký pádný důvod... Vlastně jen tak přecházím ze dne do dalšího dne a nějak to všechno přežívám. Nemám plán, nemám motivaci, nemám oporu. Doufám, z celého srdce doufám, že se časem všechno vyřeší.
Čas... Je to tak obyčejné slovo, ale přitom skrývá tak neobyčejnou sílu. Kolik ho ještě máme? Není neomezený. Nesmí se jím plýtvat. Ale co když nevíme, jak jej využít? Co když nemáme absolutně žádnou motivaci, jen sny, sny a hloupé dětské sny a přání?
Někdy mi připadá, že se jen utápím v pohádkách a vlastních příbězích. Je to hezké, ale nereálné, toužit po vysněných věcech, osobách, místech a situacích.
Prolétly kolem mě poslední květy třešňového stromu. Třešeň, která nedávno stála na vrcholu své krásy, bílá a rozkvetlá, možná netuší, že zanedlouho jí léto nadělí další ozdobu, kterou se bude moci pyšnit. K čemu jsou totiž květy? Květy jsou pro krásu, avšak plody jsou teprve něčím smyslným. Přesto miluju květy ovocných stromů. Je to něco, co činí začátek jara tak krásným, plným naděje a očekávání. Jen se do těch zamilovaných květů ponořit, schovat a už se nikdy neukázat... Jen já a květy, květy a já. Bílé, voňavé květy. Když se řekne ticho, představí se mi bílá.
Vivien
Komentáře
Okomentovat