Tenhle článek/příběh je spíš jen tak pro mě. Položka na seznamu, kterou si konečně můžu odškrtnout. Nezlobte se na mě a na mé občas přehnané citové výlevy (viz já a můj bohatě citlivý a uplakaný měsíc květen, který se opět a znovu zdá tak blízko, přitom dávno skončil). :´))
Ve vlasech měla vpletenou kopretinu, bílou květinu stejně tak něžnou a nevinnou, jako byla ona sama. Obrovské hnědé oči jí zářily nadšením. Těšila se. Dnes se nazdobila více než obvykle, protože chtěla udělat dojem. Vlasy si nechala rozpuštěné, takže jí v tmavých vzdušných loknách splývaly po zádech.
Spěchala směrem k místu setkání. Nemusela spěchat, protože vyšla včas, ale těšila se tak moc, že ji tam nohy nesly samy. V hlavě jí zněla melodie nějaké písně, na jejíž název ani slova si nemohla vzpomenout, a tak si ji jen broukala. Po dlouhé době se opět usmívala. Ostatně, usmívala se vždycky, když na něj pomyslela, protože jí vnášel do života světlo. Domnívala se, že je to tak i u něj, že i ona je jeho světlem.
Když došla k místu, kde se měli setkat, nikdo tam ještě nebyl. Nedivila se tomu, protože dorazila o něco dřív. Čekala a každou chvíli kontrolovala čas na displeji mobilního telefonu. Telefon jí však vyklouzl z ruky, dopadl na tvrdou asfaltovou silnici a rozletěl se do všech stran. Ve stejnou chvíli zpoza rohu vyšel i on, ovšem nebyl sám. Kdo to kráčel vedle něj, vesele se smějíc? Proti slunci to nešlo příliš dobře vidět. Teprve po chvíli bylo možné správně rozpoznat ji. Šli a tvářili se jako by nic.
Přišli až k dívce, která z asfaltu sbírala kousky svého telefonu a spolu se střípky, které padaly z rozbitého displeje, ztrácela také střípky svého srdce.
Slzy, které jí vyhrkly při pohledu na ně dva, se pokusila skrýt za úsměv, když vstala, aby je přivítala.
"Podívej, koho jsem vzal s sebou," řekl s úsměvem chlapec směrem k dívce a ukázal na slečnu, která se vesele smála vedle něj. "Půjde s námi, co říkáš? Obě vás teď pozvu na drink."
Smutně se usmála. Měl to být den jen pro ně dva. Měli se setkat, projít se po městě a nakonec se rozloučit s příslibem další schůzky. Ale osud tomu tak nechtěl. Pochopila to. Konečně pochopila.
Obrátila se k nim zády a rychlou chůzí odešla. Ani se neohlédla přes cestu. Klidně mohla něco říct, mohla mu to vysvětlit, ale usoudila, že tohle gesto bude za tisíc slov. Neohlížela se, netoužila po jejich reakcích. Nevydala ze sebe jedinou hlásku.
Na cestě za ní zůstala ležet kopretina a několik malých střepů. Některé pocházely z displeje rozbitého mobilního telefonu, některé až z hloubi zlomeného srdce.
Myslím, že jsem se přes to konečně přenesla. Ale že mi to trvalo… Neříkám, že mě při psaní těchto řádků párkrát nebodlo u srdíčka, ale mohlo to být horší. Tuhle kapitolu bych tedy mohla brzy konečně uzavřít. Asi to tak má být, asi na mě čeká jiná duše. Potřebovala jsem to přenést do nějaké snesitelné psané podoby, abych to ze sebe mohla (třeba postupně) dostat. Potřebovala jsem tu skutečnost nechat takzvaně "zemřít", abych se s tím spokojila a víc na to nemyslela. Možná to má někdo podobně… Taky jsem ho třeba mohla nechat umřít v nějakém epickém příběhu, vymazat ho ze světa a tak podobně, ale tohle taky ujde, aspoň je to černé na bílém a já si nadále nebudu nic nalhávat. Takže konec. Ano. Už ho ve svém životě nepotřebuji, když on nikdy nepotřeboval mě.
Vivien
Komentáře
Okomentovat