Dřevo zapraskalo a na kameny, které tvořily ohraničení pro oheň, dopadlo pár jisker, když někdo přiložil. Plameny se staly jasnějšími a hřejivějšími. Osazenstvo, které sedělo v kruhu kolem ohně, se jako jeden člověk přisunulo ke zdroji tepla. Letní večer byl chladnější než den a tím, jak všichni seděli vedle sebe, zároveň udržovali kolektivní teplo. V pozadí hrála country hudba, taková, při které by u teplého ohně mohl kdekdo snad i usnout, a na místě panovala příjemná atmosféra.
Dívce, která seděla mírně stranou, se už zavíraly oči. Ne že by snad byla unavená, spíš ji teplo a hudba ukolébávaly a kdyby mimo oheň nebylo chladno, s chutí by si lehla do trávy, na chvíli zavřela oči a vnímala jen vánek hladící její tváře.
Zdroj obrázku: harmonika.cz
Příjemné teplo jí na chvíli dovolilo zapomenout na to, co se toho dne stalo. Jakmile si však, při pohledu na večerní oblohu, opět vzpomněla, zamrazilo ji a otřásla se. Musela se najednou nadechnout čerstvého vzduchu, a tak vstala a vzdálila se od ohně. Zdálo se, že to nikdo z lidí sedících v kruhu ani nezaregistroval, a tak odešla o trochu dál, skoro až k lesu, který se rozprostíral za chatou. Nadechla se večerního vzduchu s příměsí vůně květin chystajících se ke spánku a zadívala se dopředu na stezku, která se táhla mezi stromy. Do tmavého lesa se jí nechtělo, ale zůstala stát před ním, stranou od ostatních. Tma, která postupně pokrývala celé okolí, už byla téměř neprůhledná, ale v dáli tančily plameny ohně z táboráku, což jí dodávalo kuráž.
Klekla si na vlhkou, studenou trávu, zabořila tvář do dlaní a propukla v pláč. Z očí jí tekly slzy, ale její pláč byl tichý. Nešlo slyšet nic jiného než vzdálené zvuky doznívající k ní od táboráku a její zrychlený dech.
Možná toho na ni bylo moc. Kromě bolesti, která jí začala vystřelovat do již nějakou chvíli skrčených nohou, cítila také bolest a zvláštní zármutek v srdci. Pocit, že je na všechno sama, ačkoliv docela kousek od ní sedělo hned několik lidí okolo ohně. Že nemá za kým jít, ačkoliv se mohla vrátit zpět a sednout si mezi ostatní. Až vyjde slunce, čeká ji úplně stejný den jako dnes. Den plný strastí a obav z toho, že snad není dost dobrá. Vlastně ani nevěděla, odkud ty obavy pochází a zda jsou oprávněné. Měla strach, ale nevěděla, proč. A ta nejistota ji pomalu, ale jistě sžírala.
Setřela si z tváří slzy, nadechla se a chtěla vstát a vrátit se zpět k ostatním, ale místo toho znovu propadla pláči. Tady může, tady ji nikdo nevidí. Proč vlastně lidé pláčou o samotě a za tmy? Myslí si, že je nikdo neuvidí a chtějí snad zabránit také tomu, aby viděli sami sebe? Ve tmě slzy nevidíme. A co nevidíme, jako by nebylo…
Ještě chvíli tam seděla, objímaje své zmrzlé nohy a přemýšleje ve výsledku nad ničím, ale vyrušily ji kroky. Nezvedala hlavu, nechtěla ukazovat slzy. Na paži ucítila dotek někoho, kdo si k ní posléze klekl a přes ramena jí přehodil teplý svetr. Něco šeptal, ale znělo to tak vzdáleně a nejasně…
"Neblbni," zašeptal mužský hlas. Jemně jí zvedl hlavu a setřel jí slzy z tváře. Chvíli se jí díval do zaslzených očí, poté jí pomohl vstát a pak ji jen pevně objal. A možná to bylo všechno, co potřebovala. Držel ji v pevném objetí a jí se zdálo, že všechny její bolesti a obavy se teď stávají polovičními. Hladil ji po zádech a do ucha šeptal slova útěchy.
"Jsem tu s tebou," šeptal.
Vivien
Nádherný
OdpovědětVymazat