Uvězněná ve tmě se svými myšlenkami. Vyděšená, naprosto prázdná, přitom hýřící tolika otázkami... Kde je světlo? Kde jsou ostatní? Kde jsem já?
Nevím, co to je. Je to tu zase. Něco, co nedokážu popsat, něco, co nechci, ale přitom to tak postrádám. Jedna část mě se tím baví, druhá část trpí a touží po volnosti. Jsem rozpolcená? Rozvětvená? Jsem strom a mám tolik větví! Jsou dny, kdy se vznáším nahoře nad ostatními a mám pak hlavu takzvaně v oblacích, ale pak jsou tu také dny, kdy se sice dívám na svět z výšky, ale ne z bezpečí růžových mráčků - v takové dny chodím po vetchém laně, vedoucím od jednoho konce k druhému. Kde je konec a kde je začátek? Jak lze dokázat právě na příkladu lana, provazu, konec je na obou stranách stejně tak jako začátek. Obojí začíná, obojí končí. Konec nemusí nutně znamenat konec, může to být jen začátek něčeho úplně nového, záleží na perspektivě... Stejně tak je to i naopak.
Pokud lze kráčet od začátku ke konci, lze kráčet také od konce k začátku? Kam bychom se pak dostali?
Chtěla bych to lano uchopit a smotat, mít nad ním kontrolu. Nechci, aby ten nebezpečně vysoko uvázaný provaz ovládal mě, to já chci ovládat jej.
Nejšťastnější bych byla, kdyby mi narostla křídla a já se přes to lano nemusela vláčet. Proč je to někdy tak těžké...?
Důvodem, proč pořád udržuji rovnováhu a z lana jsem zatím nespadla, je on. Vždycky to byl on, možná bych měla být více vděčná, ačkoliv díky jsou také jen slova... Slova ještě nezvládla tolik, co činy.
Nebesky modré... Jako letní obloha bez jediného mráčku, prozářená sluníčkem, veselá a usměvavá, s otevřenou náručí. Jako pomněnky... Voňavé, rozkvetlé, něžné a krásné. Jako průzračné, křišťálové čisté jezero. Nikoliv oceán nebo moře, protože oceán může být rozbouřený a nepředvídatelný a moře taktéž. Jezero bývá klidné, jemné a vzbuzuje důvěru i pocit bezpečí. Jezero není velké, je takové akorát. A navíc, pokud je tak krásně modré, jen to člověka láká, aby se do něj ponořil... Vždycky usměvavé. Přátelské, krásné, nádherné a ještě stokrát nádherné modré oči. Chtěla bych se do nich dívat každý den. Chtěla bych, aby stejné pocity měl on z mých tmavě hnědých očí...
Jsou skoro černé, černé jako noc. Modré oči jako obloha ve dne a černé oči jako obloha v noci. Den a noc. Slunce a Měsíc... Život a smrt.
Vivien
Komentáře
Okomentovat