Sedím na břehu jezera. Kamínky, které jezerní vlny ohladily do oblých tvarů, mě příjemně tlačí do bosých nohou a voda chladí mé končetiny. Obloha je modrá a slunce hřeje. Sem tam ke mně zafoukne jemný vánek a něžně mi prohrábne rozpuštěné vlasy. Z jezera a z tmavého lesa za ním sálá chlad.
U protějšího břehu plave sedm labutí. Elegantně si to v nepravidelném hloučku míří doprostřed jezera, jsou natočeny směrem ke mně. Jejich bílé perutě září na hřejivém májovém slunci. Všechny z nich jsou bílé, až na jednu. Poslední, sedmá labuť, je černá. Na jednu stranu není tak výrazná, jako její družky, ale na stranu druhou je výrazná až příliš, neboť mezi ně nezapadá. Její černé perutě kontrastují s bílým peřím zbylých labutí a vyvolávají ve mně smíšené pocity. Nemůžu z ní spustit oči.
Jako kdyby labutě vycítily můj upřený pohled, změnily směr a plavaly zpět k protějšímu břehu. V jejich čele plavala obrovská bílá labuť a vzadu, stranou od jejich hloučku, za nimi plula ona černá.
Vítr se zvedl a sfoukl na jezerní hladinu bílé okvětní lístky odkvétajících stromů, které stály opodál. Slunce se skrylo za bílými mraky a hladina jezera už se tolik netřpytila.
V dáli, tam na protějším břehu, mé oči zachytily nějaký pohyb. Bylo to nějaké dravé zvíře, snad rys. Dost dobře jsem tak daleko neviděla. I z takové dáli jsem však mohla vidět, jak se šelma přichystala a v okamžiku vyskočila ze svého úkrytu v rákosí. Labutě, které pluly přímo u břehu, taktak stačily zareagovat a uletět. Mračna bílých perutí se vznesla nad jezerní hladinu a všech šest jasně bílých labutí odlétlo kamsi ode mě. V jednu chvíli byly všechny pohromadě, ale stačil jediný okamžik, aby je nebezpečí zneklidnilo a rozehnalo každou do různých stran.
Černá labuť neodletěla. Její štíhlý černý krk byl uvězněn ve spárech rysových, a ačkoliv se vzpírala a mávala kolem sebe křídly jako divá, rys nepovolil. Zanedlouho však povolila ona. Nadobro se přestala hýbat. Rys ji odtáhl někam za jezero a už se neukázal.
Za celou tu dobu jsem nevydala ani hlásku, ačkoliv uvnitř mě jsem křičela. I když mnou zmítal adrenalin a chtěla jsem černé labuti pomoci, věděla jsem, že nemohu. Neměla jsem se jak dostat na druhý břeh.
Bolelo mě, že bílé labutě se zachránily, avšak černá, ta, jež mezi ně nezapadala, se zachránit nestihla. Bylo to spravedlivé? Celý můj vnitřní svět, celá moje hlava teď byla v nepořádku. Neměla jsem to komu říct, neměla jsem se komu svěřit. Neměla jsem si komu poplakat na rameni. Vždyť tohle je život, řekli by mi. Někdo musí trpět, aby druhý přežil.
Jsou tak neempatičtí... To je důvod, proč už nikomu nic neříkám, proč se nikomu s ničím nesvěřuji. To je důvod, proč jsem už tak dlouho nikomu neplakala na rameni. Raději potichu křičím uvnitř sebe a sedávám na břehu jezera ze svých slz.
Trochu jsem popustila uzdu fantazii a napsala něco v metaforách. Je na vás, jak text pochopíte...
Vivien
Komentáře
Okomentovat