Razil si to trnitou cestou, skrz křoví a bujné porosty, ostré větve ho bodaly do tváře. Nedíval se na cestu, bylo mu lhostejné, kam běží. Jeho nohy se již dožadovaly odpočinku, stejně tak, jako jeho plíce. Nikdy předtím tak dlouhou trasu ještě neuběhl. Před ním se táhl do dálky obrovský, neznámý les, jehož nitro jej omamně lákalo dál a dál. Zeleň listů, po okrajích zbarvených dooranžova a dožluta, umělecké barvy podzimu a nešťastná symfonie korun stromů hypnoticky působily na jeho smysly.
Teprve když si byl jistý, že je dostatečně hluboko v lese, dost daleko od té civilizace, která mu tak ublížila, vrhl se k potoku, svalil se do mechu a obličej smočil ve studené vodě. Mezi vzlyky hltal ledovou tekutinu, která zvlažila jeho rozpálenou hruď a probrala ho z transu. Kapky sladké vody mu stékaly po tvářích a mísily se s těmi slanými tak, že nešlo poznat, co jsou slzy a co voda z lesního potoka.
Skrčil se na zemi na kolenou a v poloze jakési modlitby úpěnlivě a táhle vykřikl několik procítěných nářků. Les je odnesl a pohladil jej několika javorovými listy, které se v poryvech nešťastného křiku snesly na jeho záda.
Zvedl hlavu a rukávem pravé ruky si otřel slzy. Chvíli pozoroval listí, jež v nepravidelných intervalech tak nějak uspokojivě padalo ze stromů. Pak se položil na záda, měkký mech mu nahradil peřiny. Pozoroval nebe s chmurnými mračny, skrz které z posledních sil prosvítaly slabé sluneční paprsky. Koruny stromů tvořily nad lesem dokonalý strop, ale zrovna v místech nad jeho hlavou se větve rozcházely a umožňovaly mu tak pohled na tesklivou, ale nádhernou říjnovou oblohu.
Vzal jeden z listů do ruky a jeho okrajem si přejel po zjizvených částech těla. Škrábance a jizvy mu pokrývaly prsa, levou paži a také část tváře. Přes jeho rty se táhla docela viditelná jizva a obočí nad pravým okem bylo čerstvě rozříznuté. Ale zatím neštípalo. Zatím necítil nic. Zatím jen ležel a čekal, kdy přijde bolest fyzická, když ta psychická ho už pohltila.
Ležel, modré oči mhouřil do nebe a šeptal nějaké verše. Plakal, ale veškerou bolest vkládal do básně, která se zdála ozvěnou jeho duše. Duše plné šrámů a mrtvých nadějí.
Vivien
Komentáře
Okomentovat