Jizvy

Začalo to nevinně.

Byl letní večer, nějaká vesnická zábava. Příliš jsem se nebavila, avšak to není nic neobvyklého. Nejsem sociální typ - většinou spíše pozoruji okolí, než abych se zapojila. Abych se bavila, potřebovala bych k tomu tu správnou skupinku lidí, která nyní ovšem nebyla nablízku.

Toho večera mě však něco přece jen donutilo zbystřit. Byla to ona. Seděla tam stranou, pohrávala si s obarveným pramínkem vlasů a hleděla do země. Něco se ve mně probudilo, avšak toho okamžiku jsem ještě nebyla schopna to rozpoznat.

Odvážně jsem se zvedla a došla až k ní. Začaly jsme se bavit a byla jsem překvapená, že i přes tak krátkou známost si toho máme tolik co říct. Tehdy jsem byla docela zmatená.

A pak jsme se už neviděly. Alespoň do toho osudového okamžiku, kdy se snad po roce čirou náhohdou zjevila před mým domem. Nevěděla, že tam bydlím, jen procházela okolo. Musel to být osud, protože jsem zrovna pracovala na zahradě. Poznaly jsme se už zdálky. Bylo to jako sen, když jsem donutila své nohy k chůzi ve stejný okamžik jako ona a pak jsme se zastavily metr od sebe. Usmála se. Poznala mě. Byla jsem šťastná.

Tehdy jsem se konečně dozvěděla její jméno. Tak zvučné, tak silné, na rozdíl od mého, které znělo jemně a laskavě. Ačkoliv naše jména byla protiklady, naše duše, jak se později ukázalo, souzněly. A to takovým nádherným způsobem, že jsem nic jiného, než tu druhou část mě, jíž byla ona, nepotřebovala. Vystačily jsme si spolu, jen my dvě, s našimi dušemi, které, když byly spolu, zpívaly nádhernou vesmírnou píseň, která znamenala bůhví co...

To byla nejšťastnější léta mého života. Trvala dlouhou dobu. Možná až příliš dlouhou dobu... Já bych vydržela navěky, dokonce jsem s tím počítala, ale v mé druhé polovině se snad probudilo něco, co ji donutilo zmizet. Odejít. Ztrácela se pomalu, ale jistě. Tak jistě, že nadobro zmizela. Už není.

Myslím, že jsme sice souzněly, ale protiklady někde uvnitř v nás byly silnější. Ze mě zněla melancholie, z ní radost. Když se na to podívám zpětně, i přes veškerou spřízněnost tam bylo něco, co nás od sebe oddělovalo...

Trvalo mi věky se přes to přenést. S ní byl svět barevnější a jednodušší. Poprvé jsem tak pocítila, jaké to je, řešit něco sama. Ale naprosto, úplně sama. Bez spřízněné duše, která odplula vesmírem někam daleko, a přitom je pořád tak zatraceně blízko... Proto to bolí ještě víc.

Bolest mě už přešla, ale v srdci mám tak hlubokou jizvu, tak bolavý šrám, který nevyléčí ani nejmocnější čas.

Vivien