Vždycky jsem všechno prožívala srdcem. Dívala jsem se na svět srdcem, myslela jsem srdcem a rozhodovala se podle srdce. Možná proto mě každá ztráta vždy tak bolela. Srdce má totiž na starost celé lidské tělo, a to moje muselo snášet navíc ještě mé světské problémy.
Vůbec se nedivím, že to dělám. Nedokážu si předsdtavit, že bych se na svět dívala jinak než srdcem, já to prostě neumím. Ke všemu musím mít nějaký vztah a snad ve všem vidím něco dobrého. Ono není špatné dávat do věcí, které děláme, srdce, ale musíme to umět a musíme být opatrní před lidmi, kteří by toho mohli využít. Otevřít, nabídnout někomu srdce je velice riskantní krok. Člověk s ním může udělat téměř cokoliv a my pak ztrácíme kontrolu. A ztratit kontrolu bych v takové situaci nedoporučovala, protože abychom zůstali šťastní, je nezbytné zachovat si srdce v celku.
Čemu se však divím, je to, že jsem se ještě neponaučila. Divím se, že mi za tolik bolesti vždy stojí rozhazovat srdce všude okolo. Být srdečným není jednoduché. Srdce může být silné a pohánět nás životem, ale, jako vlastně všechno, i ono slábne, a čím více mu budeme přitěžovat, tím méně vydrží. Srdcem by se nemělo plýtvat, a když už je to nevyhnutelné, neměli bychom srdce otevírat úplně celé. Vždy bychom měli nechat nějakou část uzamčenou, jen tak pro jistotu. Měla by na to existovat nějaká příručka, nějaký kurz. Všimla jsem si totiž, že jedna z věcí, kterou nám kdysi dávno zapomněli vepsat do genů, je umění vážit si sama sebe.
Vivien
Komentáře
Okomentovat