Jak mám zapomenout?

"Sejde z očí, sejde z mysli."

"Co oči nevidí, to srdce nebolí."

A podobně.

Věřím, že nejsem jediná, komu se pravdivost těchto známých citátů potvrdila. A je to tak. Kdysi jsem nemohla zapomenout a po nocích jsem nespala, protože jsem to téměř každý den viděla. Možná proto to ve mně probudilo tak silné city. Moje city docela snadno vzplanou a je nesmírně těžké je uhasit. Trvalo dlouho, než se z lásky stala aspoň částečná lhostejnost. Konečně jsem přestala trpět. Pozorovala jsem na sobě, že s každým setkáním se city vracely, ale, jak je psáno výše, sejde z očí, sejde z mysli. Díkybohu.

"Čas je nejlepší lékař."

Ano, to se osvědčilo.

Ale pak to přišlo znovu a v dost podobné míře. V jiném čase, na jiném místě, s jinou bytostí, ale stalo se to znovu a já opět nevím, jak se z toho dostat.

Je to těžké, představit si, že teď a tady bych se měla nějaké náklonnosti zbavit, ale protože čas hojí rány, asi to nechce nic jiného než čekat.

K čemu nějaká naděje, když neexistuje smysl?

Proč dovolí duši, aby se vší rychlostí rozlétla, když ji pak nechá narazit do zdi?

Někdy mi přijde, že nic nechápu. A někdy mi přijde, že chápu až moc.

Kdyby ta modř byla jen pro mě, zářila bych štěstím.

Jak mám zapomenout? Jak se odpoutat, když se vlastně nemůžu ani spojit?

Vivien