Stál tam, nevěděl, co dál. Naskytoval se mu pohled na tu krvelačnou hrůzu, na životy, jejichž svíce dávno uhasla, na životy, jejichž světlo už jen plápolá... na životy plné záře a na životy, které ať už skončí jakkoliv, jejich světlo zářilo bez zájmu. On sám neměl ani nejmenší tušení, ke kterému z nich by se dalo přirovnat jeho světlo. Zdálo se takové... nijaké. Ale to se jevilo nemožným. Stál tam, s puškou v ruce, s helmou pevně nasazenou na hlavě, jen se musel odhodlat posunout dál. Nepřítel postupoval rychleji než kulka zarážející se do masa, až tak byl nezastavitelný. Bylo zřejmé, že tuhle bitvu vyhraje.
Ale vzdát se je horší než prohrát!
Chtěl se rozběhnout, běžet kupředu, pozabíjet všechny ty zrůdy, které tohle všechno způsobily, ale nohy jako by měl ze dřeva. Nechápal to. Tak aspoň popadl pušku a na jednoho z nich namířil. Nabil a... slepý výstřel. Uprostřed bojiště? Jeho světlo je teď malým plamínkem uprostřed silného vichru! Je jen otázkou času, kdy pohasne.
Pak ho viděl. Mířil na něj, s děsivým úšklebkem tvarujícím se na tváři, a než ho stačil kdokoliv zastavit, vystřelil.
Připravil se na nejhorší. Hlavou mu v jednom krátkém okamžiku proběhl celý život. Ale když se nepřítelova kulka přiblížila, prolétla jím rychle a lehce, jako kdyby se tam místo něj vznášela mlha.
Konečně ho napadlo otočit se. Za ním se k zemi kácel jiný voják, z úst mu prýštila krev a jeho hruď se začínala zbarvovat doruda. Když pohlédl ke svým nohám, všechny otázky zmizely. Sám ležel na zemi, jeho plamen života uhasl již před nějakou chvílí, a pleť měl mrtvolně bledou. Hruď mu hyzdila hluboká rána a ta prokletá rudá barva byla všude kolem...
A tak jen stál a nevěděl, co dál.
Vivien
Komentáře
Okomentovat