Melodie

Ta píseň… Ta stará, jemu tolik známá píseň nyní zněla okolím a vyvolávala v něm vzpomínky. Myslel si, že se s tím dávno smířil. Domníval se, že jeho kdysi tak citlivé nitro už nikdy neprojeví žádné známky emocí vůči té, která za to mohla.

Přesto se, při znění té jemné melodie vyjadřující tolik pocitů a poselství jen v několika málo tesklivých tónech, zastavil a pozorně zaposlouchal. Něco ho zastavilo. Ještě dřív, než ji totiž zaslechl, se probral k životu jeho šestý smysl a šeptal: počkej, Olekso, počkej… Máš úkol. Je tu další úkol a ty víš, co máš tentokrát udělat.

Zrychlil krok a pospíchal vstříc tónům. V uličce nebyli žádní lidé, a to mu přišlo vhod, protože s těžkým batohem na zádech byl nemotorný a jen by vrážel do kolemjdoucích. Když se k hudbě navíc přidal zpěv v jeho rodném jazyce, zvlhly mu oči. Nemohlo to být možné, tolik nostalgie naráz. Nikdy nic, ani jediná zmínka, a teď, po tak dlouhé době, je tu najednou ta píseň. Ta osudná, do nebe volající melodie.

Za cimbálem, jenž stál uprostřed prázdného náměstí, seděl muž. Jeho dlouhé bílé vousy se třpytily na zapadajícím slunci jako stříbro a Oleksandrovi byl stařec povědomý. Nebyl tam tenkrát taky? Nehrál na stejném místě, kde se to událo, tu samou melodii a nezpíval k ní krutě krásná slova v jazyce, který svou melodičností zahřeje na duši? Dost možná. Tento stařec však nezpíval slova, která zněla okolím prázdného města. Oleksandr si uvědomil, že ta pohádka vychází z jeho vlastních úst. To jemu přeskakuje hlas pláčem, to on zpívá ladné, procítěné trylky. Lépe by to ani zazpívat nemohl, protože všechny tóny, které po tak dlouhé době uměl stejně dobře, vyjadřovaly veškeré jeho pocity, všechen jeho stesk, lítost, ale také radost, protože slyšet zase cimbál mu vneslo naději do života. To by člověk ani neřekl, co dokáže jedna jediná karpatská melodie.

Obrovský nástroj začal pomalu doznívat, přesně tak, jak se to píše ve starých notách.

Oleksandra bodlo u srdce, když se stařec zvedl, opřel se o slepeckou hůl a své bledě modré oči bez známky života upřel proti slunci, přímo k místu, kde stál a ještě před chvílí smutně zpíval.

Oleksandr se nesměle otočil a vydal se směrem, kudy by odešel, kdyby žádnou píseň neslyšel.

Vivien