Dlouho jsem přemýšlela, zda tento článek zveřejnit nebo ne, protože v něm píšu o osobních věcech, z nichž o některých jsem dokonce ani nikomu neřekla. V každém případě sem píšu v částečné anonymitě, takže si to pravděpodobně nikdo z mých blízkých ani nepřečte… Už jen proto, jak je článek dlouhý. :D Pokud někdo tyhle odstavce dočte až do konce, má můj obdiv! Berte to zároveň jako varování, než se do čtení na vlastní nebezpečí pustíte. ;)
Pokud vás přece jen předešlý odstavec neodradil, raději si uvařte čaj nebo kávu a až poté se pusťte do čtení. :)
Začnu těmi "velkými", dětskými sny. Těmi, o kterých jsme snili jako děti a spíše si jen představovali, jaké by to bylo, kdyby se uskutečnily.
Mezi mé největší sny odjakživa patřilo podívat se do vesmíru… Přála jsem si stát se kosmonautkou. (Nebo astronautkou, na tom by už tolik nezáleželo. Kosmonaut je ruský pojem - kosmonaut tedy absolvoval výcvik v Rusku - a astronaut je americký pojem - ten dokončil svůj výcvik v USA. Profese je to však stále stejná.) Byla jsem do vesmíru úplně "zažraná". Vyprosila jsem si tehdy od rodičů knihy o planetách, o raketách či o vesmíru jako takovém. Milovala jsem sledovat noční oblohu a poznávat různá souhvězdí, takže jsem obdržela i knížku, kde byly podrobně popsány hvězdy a všemožná souhvězdí. K narozeninám jsem jednou dostala dokonce hvězdářský dalekohled. S taťkou jsme sledovali hvězdy a Měsíc. Hvězdy to samozřejmě tolik nepřiblížilo, ale Měsíc dokázal dalekohled zaostřit až tak dobře, že jsme mohli vidět některé krátery. Samozřejmě jen tak, jak to takový běžně dostupný hvězdářský dalekohled dokáže. Doteď ho mám v pokoji, ačkoliv jsem s ním oblohu už dlouho nepozorovala…
Takže tohle byla moje vysněná profese. Toužila jsem se stát kosmonautkou, i když mi spolužáci na základní škole často vytýkali, že "tohle je přece profese pro kluky". To mě ovšem nezajímalo.
Později však přišly nějaké komplikace a tento dětský sen vyprchal. Jistěže bych stále chtěla být kosmonautkou, kdyby se naskytla příležitost, ale asi bych nezvládla výcvik… Jedním z kritérií pro tuto profesi je také dobrý zrak, a já již nějaké ty dioptrie mám, takže nevím, zda bych se do určených kritérií vůbec vešla…
Poté se tento sen přeměnil v něco "uskutečnitelnějšího". Profesi kosmonauta nahradilo něco, co by nikdo nečekal - voják. Jako dívka jsem měla asi zvláštní zájmy, ale vyloženě ženské profese mě prostě nikdy nebraly. Radši nežli make-up vizážistkou nebo princeznou (nic jiného mě teď nenapadlo :D) jsem toužila stát se agentkou, pilotkou nebo, jak už jsem zmínila, vojačkou. Vojáci mě v jisté míře fascinují doteď (kterou ženu ne…). Když mě popadl tenhle sen, byla jsem už o něco starší, ale ještě stále to byla základní škola. Asi druhý stupeň. To už jsem tušila, že kosmonautka mi asi nevyjde, a tak jsem zkusila jiný, ale docela podobný obor. Bylo to takové to období, kdy se mladí lidé v pubertě hledají, a já jsem se hledala opravdu dlouho, těžko říct, jestli jsem se už vůbec našla… Vyzkoušela jsem si mnoho tváří a převleků. Protože jsem jemná duše, převlek vojačky se ke mně nikdy příliš nehodil, ačkoliv k mohutným botám mám slabost dodnes. Ráda jsem kombinovala vojenské kanady třeba k úplně jemnému oblečení a vnitřně mě to uspokojovalo. :D A pokud se mi na mužích něco líbí, tak je to skutečnost, jak všem sluší uniforma. Jo, bože, uniformy…
Takže to by byl další sen. Armáda. Ne úplně sen, spíš taková touha to zkusit… Ještě pořád si pohrávám s myšlenkou, že bych to někdy zkusila. Někde mi ale bylo řečeno, že pokud člověk nevystuduje vyloženě vojenskou vysokou školu, nedostane nějakou vyšší hodnost a tím pádem nebude mít možnost se profesně příliš posunout. Což já pravděpodobně v plánu nemám - univerzitu, kterou chci studovat, mám již vybranou a své rozhodnutí už nejspíš nějak zásadně měnit nehodlám.
Mým dalším snem, o jehož splnění se však na rozdíl od těch předešlých pracně snažím, je napsat knihu. Námětů na příběhy mám dost, času na psaní momentálně (pravděpodobně z důvodu letních prázdnin) taktéž, avšak co mi v dopsání díla brání, je častá změna nápadů. Mám rozepsanou knihu, příběh se zdá být dobrým a originálním, ale uprostřed psaní mě napadne další, ještě lepší příběh, a tak rozepíšu další knihu s tím, že k té předešlé se pak někdy vrátím. A takhle mám už rozepsaných několik příběhů. :D Možná si ani nedovedete představit, kolik souborů s potenciálními knihami můj počítač obsahuje.
Někdy je tu také opačný problém, kdy prostoru na psaní je dost, ale ono to nějak nejde. Buďto není nálada, anebo chybí múza. Jsou období, kdy jsem múzou vyloženě zulíbána a píšu jako o život, ale samozřejmě mám i taková období, kdy mi chybí inspirace, motivace, nápad a mnoho dalšího. To už si raději nějakou knihu přečtu. Nebo zhlédnu film. Nebo kreslím, maluji… Ale tak je to u všeho, ne na všechno musí být vždy nálada, někdy je prostě naší povinností dělat něco jiného.
Také se možná bojím toho, že by potenciální čtenáři byli zaskočeni mými někdy až morbidními, výstředními příběhy. Proto jsem dala své "vážnější" příběhy přečíst jednomu, maximálně dvěma lidem, u nichž vím, že mě za ně nijak neodsoudí. Jistěže existují kritici, kterým se naše dílo líbit nebude, tak to vždycky bylo, je a bude. To je další věc, která mi v tomto snu brání. Ale což, možná se někdy odhodlám a vydám knihu, nehledě na "hatery". Žádná cesta není bez překážek. Přes překážky ke hvězdám. A tak dále.
Mezi mé další sny patří určitě cestování. Tohle není ani zdaleka neuskutečnitelný sen, stačí jen mít vůli a odvahu. Když se chce, tak to jde. Jako asi každý člověk na této planetě, i já mám své vysněné destinace, které chci jednou navštívit. Dřív jsem dokonce v některých chtěla žít, ale prozatím asi zůstanu jen u toho cestování…
Abych nezapomněla, vždycky jsem chtěla koně… Koně jsou nádherná zvířata, obdivuji je odmalička. Jízda na koni mě uklidňuje a dívat se na svět z koňského sedla je pro mě jednou z nejkrásnějších chvílí v životě.
A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Přála bych si vlastnit koncertní křídlo, mluvit plynně několika cizími jazyky, umět cestovat časem a prostorem, mít za domem vlastní jezero, na zahradě plno rozkvetlých květin a stromů, sad plný ovoce, kompletní sbírku drahých kamenů, osobního pilota… Konec, už nehodlám pokračovat ve výčtu přání. Svoji osobu jsem už nejspíš odhalila dost. :D
Účelem tohoto článku nebylo sepsat plán do budoucnosti nebo nějakou pětiletku. Vlastně to je jen taková zpověď a několik odstavců o mně. Ačkoliv pochybuji, že se někdo pustil do čtení, pokud je zde někdo, kdo to dočetl až sem, zaslouží si nejméně medaili.
Tolik k mým snům… Máte nějaké sny i vy? Které patří mezi vaše největší?
Vivien
Komentáře
Okomentovat