Bezostyšně mě tu nechali napospas vlastním citům toužícím po nějaké té náklonnosti. Mysleli si, že se to vyléčí. Vždyť lékaři dnes mají lék na všechno! Ale ono ne. Není to ani o chloupek lepší, nýbrž mnohem horší! Jestli si mysleli, že jsem tak hloupá a myslím si, že dnešní lékaři mají lék na zlomené srdce, mýlili se. Já vím moc dobře, že nemají. A o to je to horší...
Ne - neodcházej! Prosím, zůstaň ještě chvilku. Když jsi tu ty, všechno je hned světlejší a zmizí snad veškeré stíny pocházející až z nejniternějších koutů mého srdce. Najednou se cítím jako hrdina. Jako rek, jenž zmůže cokoliv. Jako, jako... -
Cože to říkáš? Že už musíš jít? Ne! Ty netušíš, jak moc tě potřebuji! Když se ke mně otočíš zády, tvůj stín padne na mého hrdinu, a ten se najednou stane bezmocným jako poraněný motýl uprostřed pavučiny... Zbývá mu jen čekat, kdy to utrpení skončí. Ví, že už nic nezmůže - ledaže by mu někdo podal pomocnou ruku. Ale ty mi ji nepodáš, viď? Ty už ztrácíš trpělivost. I já vím, že už se nedá nic dělat.
Ale kdybys zůstala ještě chvilku -
Ach ne... Prosím, vrať se. Polepším se. Vzkřísím svého hrdinu. Spravím to zlomené srdce. Jen se mi vrať... Naděje... Kam odcházíš?...
Komentáře
Okomentovat