Mladý muž stál na náměstí a zkoumavě se rozhlížel okolo sebe. Jeho věk se mohl blížit dvaceti létům stejně tak dobře, jako dvaceti pěti. Byl statný a neusmíval se. Mračil se proti slunci, které toho večera po parném dni pořád tolik hřálo. Neměl tohle roční období příliš v lásce, ale ovládal se. Občas jeho pohled zabloudil k fontáně s měděnými sochami blyštícími se na zapadajícím letním slunci, většinu času však sledoval nástupiště plné lidí, kteří čekali na zpožděný vlak. Měl snad v plánu do něj také nastoupit… Zatím však jen zvažoval své možnosti.
V ten samý moment na náměstí stál jiný muž. Nervózně postával u fontány, z níž na něj dopadaly zbloudilé osvěžující kapky vody. Večer byl dnes obzvlášť teplý. Přemýšlel, kudy se jde k železniční stanici. Byl ve městě poprvé. Možná to ani nebylo město, spíše taková větší vesnice s několika malými obchody a jednou zapadlou hospodou. Právě z ní muž před chvílí vyšel, aby stihl nastoupit do vlaku. Zlaté vlasy mu padaly do tváře. Byly už možná poněkud dlouhé a slušelo by se je ostříhat nebo alespoň mírně zastřihnout, poněvadž v létě ze sebe lidé nadbytečné vrstvy spíše shazují, než aby je vrstvili. Tuto zvyklost si však mladý muž neosvojil, protože kraj, ve kterém většinu svého života trávil, ji nevyžadoval. Z kraje, ve kterém trávil většinu svého života, ale nepocházel. Ironií osudu byla jeho rodným krajem poměrně teplá a sympatická země.
Oba tyto muže čekal náročný úkol. Kvůli tomuto úkolu bylo nutné nastoupit do vlaku a odjet až do konečné stanice. Nevěděli o sobě, ale jejich cesty se každou chvílí měly zkřížit. Možná vlivem osudu, možná jen šťastnou náhodou.
V okamžiku, kdy signalizace na kolejích začala svým zvoněním hlásit příjezd vlaku, se oba muži svižným krokem rozešli směrem ke kolejím. Jiní muži by přítomnost toho druhého ignorovali, ale právě tito na sebe, byť jen na vteřinu, nenápadně pohlédli a zbystřili. Nedali však na sobě nic znát - alespoň se tedy snažili.
První muž, bledý a mračící se proti slunci, přemýšlel, odkud je mu druhý muž povědomý. Byl si jistý, že už ho někde spatřil, a cítil se zmateně, že ho jeho přítomnost natolik znepokojila. Možná to ani nebylo znepokojení, nicméně se zdálo těžké pocit popsat.
Druhý muž, ne tak statný, spíše středního vzrůstu, zato s jasně modrýma očima vesele se blýskajícíma v záři jeho milovaného slunce, spěchal za prvním mužem, protože měl pocit, že narazil na člověka, který se zde vyzná. Jeho podvědomí mu říkalo, že by nemuselo být marné se jej chvíli držet, aby alespoň zvládl nastoupit do moderního vlaku, který tohoto letního večera viděl snad poprvé.
Paprsky zapadajícího slunce vrhaly na okolí oranžový nádech a vlak s ohlušujícím skřípěním zastavil. Lidé začali nastupovat. Vlak nebyl nijak plný, očekávalo se, že se cestujícími naplní právě až v této stanici. Proto ani jeden z mužů nijak nespěchal. Vlak byl sice zpožděný, ale vyjet k další zastávce měl až za deset minut. První z mužů, statný a svalnatý, měl na zádech jen nevelký batoh, a tak naskočil do vlaku docela svižně. Druhý muž ovšem tak základní výbavu neměl - vedle velkého batohu, kvůli němuž se pohyboval poněkud těžkopádně, třímal v ruce ještě cestovní tašku, jejíž obsah musel být vzhledem k jeho napínajícím se svalům také těžký. Všechna kupé ve vagonu, do něhož nastoupil, byla plná, až na jediné úplně na konci. Přisedl si tedy k muži, který jej na náměstí tak zaujal.
Vivien
Komentáře
Okomentovat