První část najdete zde...
Několik prvních minut vládlo v kupé naprosté ticho. Muž s těžkým nákladem si urovnal velký batoh na sedadlo vedle sebe a cestovní tašku si uložil nahoru do prostoru pro zavazadla. To bylo tedy jasné znamení, že spolu tito dva muži v kupé ještě nějakou chvíli pobudou.
Bledý, světlovlasý muž se díval z okna a mhouřil oči proti slunci. Sedl si proti směru jízdy, což mu až do rozjezdu vlaku nedošlo. Byl naštvaný sám na sebe, protože teď mu bude celou cestu svítit do očí. Možná ani naštvaný nebyl, každopádně se tak ale tvářil. Klidně to mohl být jeho přirozený, neutrální výraz.
Zlatovlasý muž si toho všiml. Chvíli přemýšlel, ale pak se zeptal: "Chcete se vyměnit? To slunko je dneska silný."
Druhý muž odvrátil pohled od okna a mlčky přikývl. Bez dalších slov si muži vyměnili své pozice a slunce teď svítilo do tváře muži se zlatými vlasy.
"Rus?" zeptal se muž, který teď proti slunci musel mhouřit oči.
Druhý muž se však do řeči pravděpodobně příliš neměl, protože chvíli trvalo, než odpověděl. Asi byl ponořen do svých myšlenek. Odkašlal si a zatřepal hlavou. "Bělorus," řekl. Měl zvučný hlas, ale ne tak hluboký, jaký by si k jeho zevnějšku mnoho lidí tiplo.
"Aha, jo, taky možnost." Zlatovlasý muž spustil rusky, zasmál se a podal druhému muži ruku. "Já jsem Pierre."
Muž, který seděl naproti němu, se prudce nadechl. Zamračil se, ale ne zlostně, nýbrž proto, že přemýšlel, zda má tomu Francouzovi, který tak plynně mluvil rusky, říct své pravé jméno. Zvažoval, které jméno by si mohl vymyslet, ale zrovna ho nic nenapadlo, a tak jen pokrčil rameny a odpověděl: "Boris." Stejně se vidí poprvé a naposledy a jeho jméno mu k ničemu nebude.
Bělorus ovšem tak galantní jako Francouz nebyl, a tak ruku nepřijal. Spíš mu to nedošlo, než že by se ostýchal se cizince dotknout.
"No," začal Pierre, "já vlastně moc necestuji. Tohle je taková moje první větší cesta. Sotva jsem nastoupil do vlaku! Mimochodem, ta dědina, z které jsme vyjížděli, je fakt hrozná, my máme ve Francii o dost hezčí vesnice. Co že to je vlastně za stát? Jo, Česko. No jo."
Boris mu neodpověděl, stále jen hleděl z okna.
Pierre pokračoval: "Viděl jsem tě už na náměstí. Já jsem ten vlak málem nestihl, ještě že tam nastupovalo tolik lidí, fakt nevím, co bych dělal, kdyby mi to ujelo."
Boris na něho pohlédl. Změřil si Francouze pohledem a pak se zeptal: "Kam vůbec jedeš?"
Pierre, kterému se rozzářily oči, když se Bělorus konečně zapojil do rozhovoru, do té doby vlastně jen monologu, se zazubil: "Do Prahy. Ještě jsem tam nebyl. Mám pocit, že se ztratím už na nádraží."
"Aha. Tak to máme stejnou cestu," řekl Boris.
"Fakt? Taky Praha? Super, už jsi tam byl?"
Boris přikývl.
"No paráda, tak to se neztratíme, ty se určitě vyznáš," rozzářil se Pierre.
Boris se zachvěl. Z představy, že by měl Frantíka vodit po Praze nebo s ním vůbec strávit zbytek cesty v jednom kupé, se mu ježily chlupy po celém těle. Něco zamumlal, popadl batoh a odešel. Pierre tak zůstal s nechápavým výrazem v kupé sám. Boris přemýšlel, co je to za debilní náhodu, že si k němu sedne ukecaný Francouz, který hovoří jeho jazykem a ještě k tomu má stejný cíl cesty. Možná by nebylo špatné cizince trochu prověřit, ale to by mohlo být jen zbytečné plýtvání časem. Podle Borise byl Pierre jen dalším natěšeným a přehnaně společenským francouzským turistou, takovým turistou, kterých už Boris během svého putování potkal nespočet. Těšil se, až vystoupí na hlavním nádraží, zmizí v centru města, setká se se svými kolegy a ukecaného Pierra už nikdy neuvidí.
Vivien
Komentáře
Okomentovat