Vivien, ty pláčeš?
Při takové otázce obvykle zaženu pláč, setřu slzy z koutků očí a donutím se k úsměvu. Lidé pak zapomenou, že viděli slzy, nebo se zeptají, zda je všechno v pořádku, a vidí-li aspoň náznak úsměvu, už se k tomu nevracejí. Předstírat emoce lze občas překvapivě snadno.
Ovšem někdy se nezadaří. Někdy se po zaznění této otázky slzy vyřinou ještě rychleji a já tak propuknu v nekontrolovatelný pláč. Když pláču, tak už to stojí za to. Nemůžu mluvit ani dýchat, jak se snažím rychlými nádechy pláč zastavit. Pálí mě oči a po čase cítím bolest i v krku, pokud pláč trvá delší dobu. V takové situaci, jsou-li kolem mě lidé, se mi obvykle dostane objetí, utěšování a milých slov. Lidé zněžní a vzbudí se v nich ochranitelský pud.
Zjistila jsem, že pláču ráda. Nejen, že to ze mě vyplaví negativní myšlenky, ale také se mi aspoň na chvíli dostane podpory lidí. Když pláču, cítím se jako bezmocné dítě, které potřebuje mateřskou pomoc. Takové pomoci, kterou je pohlazení, objetí nebo slova útěchy, se mi v žádném jiném případě nedostane, proto je pro mě pláč občas tak uklidňující.
V žádném případě ale nepláču kvůli pozornosti. Někdy se člověk prostě potřebuje vyplakat, ať to stojí, co to stojí. Jsou situace, kdy mi nezáleží na tom, zda mě někdo uvidí plakat, ale někdy je to naopak a já si pláč nechám raději až na okamžik, kdy vím, že budu sama, nikým nerušena. Přes něco se totiž dokážu přenést sama a vím, že podporu ostatních nepotřebuji či je do svých věcí zatahovat nechci, neboť jsou až příliš osobní nebo složité, ale v některých situacích se přes problém přenesu jednodušeji s podporou druhých. Objetí totiž, jak jsem zjistila, funguje jako takový regulátor problému. Mírní bolest. Nevím, zda si ten problém druhý člověk skrze objetí přenese zčásti na sebe nebo mě jej pouze zbaví, ale něco na tom bude a lidé by se určitě objímat měli. Být v objetí je jako stát za pevnou zdí, ležet v bezpečí pod peřinou, být za zamčenými dveřmi - stranou od problémů. Ať chceme nebo nechceme (možná si to občas bojíme připustit), objetí má svou sílu. Mnohdy mi objetí pomůže více než to, abych se s daným problémem svěřila.
Podobně funguje také útěcha pohlazením nebo milými slovy. Pokud jde vidět, že to člověk myslí vážně, mohou mít takové projevy sympatie blahodárné účinky.
Nikdy jsem slzami nějak neplýtvala. Snažím se vyhýbat se marnému pláči. Nic totiž nebolí víc než ostré slzy prolité marně. Takové slzy pálí a jejich kapky nám dělají do duše díry. To by se nemělo dít.
Jeden typ pláče je pláč z lítosti a smutku. Takový pláč možná časem ustane a jeho intenzita slábne. Úplně odlišným typem je však pláč ze zoufalství. To je ten pláč, který nás vnitřně sžírá a zanechává v nás hluboké jizvy. Pláč, v jehož průběhu se lidské tělo strašlivě třepe a lapá po dechu. Pláč toho strašlivého uvědomění...
Nechci tím vyloženě říct, že bych byla zoufalá, nicméně vím, jaké to je.
Vivien
Komentáře
Okomentovat