Ráda se chodím procházet do lesa. Čerstvý vzduch, šumění listí stromů, napětí a příliv energie. A úplně nejraději mám procházky při západu slunce. Nejen, že je to romantické, ale zapadající slunce má v sobě nějakou zvláštní energii, která mě z nějakého důvodu uklidňuje. Nutí mě přemýšlet nad životem, ale kupodivu jen nad tématy, která nijak nenarušují klid nabytý v mé duši. Zároveň nepřemýšlím nad minulostí ani budoucností, nýbrž si užívám kouzlo okamžiku.
Jednou z nejkouzelnějších věcí na takových výpravách do lesa jsou paprsky slunce prosvítající skrze koruny stromů a to, jak nás jemně hladí po kůži. Zapadající slunce už není tak silné, jako například slunce polední.
Stejnou moc má bezesporu slunce vycházející, které ve mně však vzbuzuje úplně jiné pocity, než to zapadající. Vysvětlení to jistě má, když východ je začátek a západ je konec.
V lese mě zaujal tenhle nádherný fialový zvonek. Vzpomínám si, že se mi zvonky vždycky líbily. A tak jsem ho zvěčnila na fotografii.
Vivien
Komentáře
Okomentovat