Na stole stál hrnek s levandulovým čajem. Kouřilo se z něj a nahořklá vůně se vznášela celou místností. Květiny na hrnku byly malé a modré, tvořily nejspíš nějaký vzor.
Naproti hrnku stála menší váza. Odpočívaly v ní sedmikrásky, všechny bílé a čisté jako sníh.
Za stolem seděl mladý muž. Prázdně hleděl do plného hrnku a přemýšlel. Nadskočil leknutím, když se otevřely dveře a do místnosti vešla stařena, která ho před pár dny našla ležet vyčerpaného a v bolestech uprostřed lesa. Nějakým záhadným způsobem ho tato křehká stará žena dopravila až do své chaloupky a tím mu zachránila život. Už se u ní zotavoval celý týden. Byl jí neskonale vděčný, ale zároveň ztratil hodně času, a přestože měl náskok, teď o něj pravděpodobně přišel. Měl na sebe dávat větší pozor, je to vlastně jeho chyba. Věděl, do jakého lesa vstupuje a co všechno zde může potkat. Avšak nebýt této ženy a jejích rozsáhlých vědomostí z oblasti přírodního léčitelství, už by byl dávno mrtev.
Stařena nesla proutěný košík a v něm byliny. Spoustu z nich muž neznal, ale to se není čemu divit, protože v Zapovězeném lese - jak se mu mezi smrtelníky přezdívalo - se nacházelo mnohem více rostlin i bytostí, které obyčejný člověk nemohl ani vidět, ani pochopit. Muž naštěstí obyčejným člověkem nebyl.
"Nechutná ti můj čaj, Baltazare?" zeptala se stařena.
V muži hrklo. Většinou ho ostatní jeho jménem neoslovovali, neboť věděli, jakou má pravé jméno moc a co by jeho zneužití mohlo způsobit. Proto se jím většinou nepředstavoval a používal raději svůj původ - kouzelník ze Severu. Podivil se také, že své jméno stařeně prozradil. Musel být opravdu velmi vyčerpaný.
"Ale ano," odpověděl, "jen se pořád nějak nemůžu probudit."
Stařena mu své jméno neřekla. Kdyby ji prý potřeboval, stačí se zmínit o bylinkářce a všichni budou vědět.
"Chápu, v posledních dnech jsi nabíral energii a zotavoval se v peřinách, možná sis odvyknul vstávat brzy. Ale přesto ti doporučuji vyrazit ještě před východem slunce. Ten čaj tě probere," domluvila mu.
Baltazar ji poslechl a usrkl čaje. Byl hořký, ale s každým vypitým douškem mu chutnal víc.
"Máte fialovou auru, babičko," řekl, když stařena na stole rozkládala byliny, aby se usušily. "Přímo… purpurovou. Tak čistou jsem ještě neviděl."
Stařena se usmála, ale nic na to neřekla.
"Vy nejste jen bylinkářka, že ne?" zeptal se Baltazar.
Nyní na něj stařena vážně pohlédla. "Desítky let mě bytosti na tomto světě znají jako bylinkářku. Tak to taky zůstane."
Kouzelník přikývl. Chápal, proč žije stranou a sama v tomto lese - některým bytostem se totiž nedalo věřit. Mnoho kouzelníků či jinak výjimečných bytostí bylo nuceno žít jinde, protože lidé na nich zkrátka poznali, že jsou něčím odlišní. Většinou se spojovali v různých spolcích, podle toho, jaké měl kdo schopnosti, protože aspoň ve dvou se to vždy lépe táhlo.
Nyní však nebylo bezpečné zdržovat se ve více než ve dvou pohromadě. Nebylo bezpečné ani používat své schopnosti, protože lidé měli své způsoby na to, jak vystopovat kouzelníka, který použil větší množství magie. Navíc v přítomnosti dalších kouzelníků tato magie sílila, takže kouzelníci byli sice mocnější, ale pro lidi bylo snadnější je vystopovat. Proto Baltazar chápal, že se stařena cítí mnohem bezpečněji jako pouhá bylinkářka.
Snažil se vzpomenout si, kdy naposledy viděl své přátele. Už to bude delší dobu, soudě podle narůstajících vousů na jeho bledé tváři. Museli se rozdělit, protože usoudili, že to tak bude bezpečnější. Baltazar se té myšlence v duchu zasmál. To tak, akorát si pěkně zavařili. Bude problém se zase najít bez použití magie. A ksakru ani nevěděl, jestli šel ještě někdo přes ten zatracený Zapovězený les. Neměl tušení, kam by měl vůbec jít, ale věděl, že nejrozumnější bude hledat ostatní. Tušil, že jich moc nezbylo, protože bitvu, která se asi před dvěma měsíci strhla a kvůli které teď byli na útěku, mnoho kouzelníků nemělo šanci přežít už jenom proto, že přišla nečekaně. Jako náhlá bouře. Ne každý byl dost silný.
"Zabalila jsem ti něco na cestu," řekla stařena a podala kouzelníkovi brašnu. "Je tam nějaké jídlo, oblečení, byliny a hlavně mapa. Abys vyšel z lesa, budeš potřebovat mapu. Vyvedla bych tě, ale já les nesmím opustit."
"Moc vám děkuji, cením si toho." Baltazar brašnu přijal.
"Ty byliny jsou důležitější, než si možná myslíš," pokračovala. "Každá z nich je k něčemu dobrá."
Baltazar čekal, že stařena začne výklad o tom, jak je levandule vhodná proti stresu a rýmovník proti nachlazení, ale mýlil se. Každá bylina byla něčím užitečná. Stařena vytáhla z brašny malou lahvičku s květinami, které vypadaly jako sedmikrásky. Ty prý slouží jako velice spolehlivý amulet a odhánějí nechtěné bytosti, zvláště ty z tohoto lesa, proto jimi neplýtvala a nasypala jich do lahvičky opravdu hodně. Celkem bylo v brašně asi deset lahviček, každá obsahovala jinou bylinu, která měla své jedinečné schopnosti, jež mu stařena vysvětlila.
Jedna skleněná nádobka však byla téměř prázdná. Ležely v ní tři jasně žluté květy, které Baltazar nikdy dříve neviděl.
"Tahle bylina je vzácná. V lese se hledá těžko, protože roste spíš vysoko v horách, ale i přesto se mi ji podařilo najít. Dala jsem ti tři květy… Věř mi, že bych ti jich darovala víc, ale mají vedlejší účinky… Pokud to nebude opravdu nutné, tak ji nepoužívej. Víc než jednu bys v jeden den sníst neměl a já předpokládám, že tvá cesta bude trvat nanejvýš tři dny - proto tři květy."
"Aha, a k čemu je dobrá?" zeptal se Baltazar.
Stařena se usmála. "Když ji spolkneš, zajistí ti neviditelnost. Ale pozor, je trochu kyselá a možná ti z ní bude mírně nevolno."
Baltazar za všechno poděkoval, rozloučil se a zanedlouho se již vydal na cestu. Před východem slunce prý les ještě spí, a tak měl kouzelník ještě téměř hodinu, než přes koruny stromů prosvitnou první sluneční paprsky.
Když se prodíral houštím, měl pocit, že se mu o nohy skryté v dlouhé černé kutně párkrát otřelo něco chladného, ale jakmile se podíval dolů, viděl jen obláčky ranní mlhy. Ostatně, mlha byla všude kolem, což ráno v lese nebylo nic překvapivého. Nevěnoval tomu pozornost a pokračoval v cestě.
Vivien
Komentáře
Okomentovat