Předchozí díl ZDE
Les byl tichý a zdálo se, že kromě mladého muže v něm nikdo jiný nebyl. Slyšel jen vlastní kroky. Žádné šustění listí, žádné skřípání dřeva vysokých stromů, dokonce ani žádné ptactvo. Za celou dobu neslyšel jediný živý zvuk, kromě vlastního zrychleného dechu.
Zkontroloval mapu, kterou dostal od bylinkářky, a ujistil se, že jde správnou cestou. Bylo to tak - mapa ukazovala, aby pokračoval po vyšlapané pěšině lemované ovocnými stromy. Široko daleko nebylo jediné živé duše. Nadechl se čerstvého vzduchu a prohlédl si stromy, na kterých rostly plody, které připomínaly třešně. Možná by si jich i pár utrhl, protože zralé šťavnaté plody neokusil již hodně dlouho, ale raději se jich ani nedotýkal, neboť lesu nevěřil. Les nevěřil jemu a on nevěřil lesu. Místo toho kouzelník vytáhl z brašny jídlo, které mu stařena zabalila. Rozhodl se, že si udělá přestávku, a tak si sedl na pařez, vedle nějž stál keř s několika třepotajícími se modrými květy. Ty se ovšem později ukázaly být motýly, které kouzelník vyplašil, a proto se rozletěli do všech stran. Slunce už dávno vyšlo a jejich křídla se nádherně blyštila. Baltazar si oddychl - konečně nějaký živý tvor.
Pro jistotu z brašny vytáhl skleničku se sedmikráskami a pak začal přemýšlet, jak to všechno vlastně bylo. Co se událo, než byl nucen uprchnout.
Bylo chladno. Mrholilo. Vše ztracené v mlze bylo.
Jekot poplašné sirény rval uši. Nikdo nevěděl, co se děje tentokrát. Někdy to byl útok, jindy zase jen přelet, a občas pouhá dodávka zásob či informací. Sirény se zkrátka spustily pokaždé, když se něco blížilo.
Na menším náměstí, v jehož středu stála jen jedna jediná vyschlá kamenná fontána, se sešla skupina lidí v dlouhých černých kutnách. Každý z nich měl na hlavě kápi a ruce držel schované v kapsách. Stáli kolem fontány a jednohlasně odříkávali nějakou latinskou frázi: "Da nobis fortitudo."
Pak jeden z nich zvedl pochodeň. Dýchl na ni a ona začala hořet fialovým plamenem. Osoba došla až k fontáně, a zatímco zbytek skupiny stále dokola opakoval jednu a tu samou větu, položila pochodeň přímo do ní. Jako zázrakem bazének, v němž by jinak byla voda, vzplál. V tu chvíli náměstí utichlo. Sirény ustaly. Lidé si sundali kápě a pozorovali fialové plameny šlehající z kašny. Nebeský oheň zářil na všechny strany a přitom elegantně plápolal.
Osoba, která dostala na starost pochodeň, pokorně klečela před fontánou a vyjadřovala tak hold ohni. Pak vstala a sejmula pokrývku z hlavy. Byl to muž. Jeho oči zářily stejnou barvou, jakou měl oheň v kašně, zatímco vlasy měly barvu platinově blonďatou. Poklonil se lidem a začal hovořit: "Tento pradávný oheň byl dnes založen z toho důvodu, aby nás chránil. Aby nám dal sílu a energii k bitvě, která se neodvratně blíží. Nyní do něj každý z vás postupně vloží ruku a přijme tak pomoc od samotných nebes. Sejdeme se u oltáře." S těmito slovy se dotkl ohně, jeho oči zazářily a on se odebral směrem k oltáři. Ostatní lidé jeden po druhém udělali to samé a pomalu mířili za ním.
Mladá žena, stojící úplně na konci fronty, jež se přibližovala ke kašně, se netrpělivě ohlédla. "Kde je? Už tu měl dávno být," špitla směrem k muži, jenž stál před ní.
"On přijde." Muž se k ní otočil a zamrkal. "Ještě nikdy nezklamal."
Fronta se postupně zmenšovala. Zanedlouho již měla přijít řada na mladou ženu, a ona si nervózně upravovala tmavé kadeře. Čišela z ní nejistota. Nepřestávala se ohlížet.
"Tak kde jsi…?" mumlala si pro sebe.
Muž stojící před ní strčil ruku do fontány. Oheň zapraskal a jeho oči zazářily azurovou modří.
Žena přistoupila ke kašně. Stála a hleděla do ohně. Plameny se po ní natahovaly a cosi jí tajemně šeptaly. Hovořila k ní samotná nebesa?
Muž, který kráčel za ostatními a kterého měla následovat, se na ni otočil, ačkoliv by cestou k oltáři neměl. "Irino," špitl směrem k ní. "Dělej."
Irina se sklonila a silou vůle do ohně vložila ruku. K jejímu překvapení to nepálilo, cítila pouze příjemné vlažné doteky něčeho, co konzistencí připomínalo vodu. Začaly jí slzet oči. Věděla, že teď září fialově. Rychle ruku vytáhla a spěchala k Alexejovi, modrookému kouzelníkovi, který na ni čekal.
"Oheň za chvíli uhasne. Co budeme dělat, když to Baltazar nestihne?" zeptala se jej Irina, plná obav a pochybností.
Dupot těžkých bot se rozléhal celým okolím. Irina i Alexej se bleskurychle otočili, tak akorát, aby pohlédli, jak Baltazar vkládá svou levou ruku do ohně a rozsvěcuje se mu jantarová aura. Když doběhl k nim, jeho ohnivé oči ještě zářily.
"Tak jsi to přece stihl!" usmála se Irina.
"Rozběhl jsem se hned, když utichla siréna. Rychleji to nešlo," říkal zadýchaný muž a mezi slovy dělal mezery, jak popadal dech.
"A teď honem, Ingvar už jistě čeká," připomněl jim Alexej prvotní úkol a všichni tři se rozběhli k oltáři, vzdálenému asi necelého půl kilometru.
Ingvar, vůdce města, stál pod schody a držel další pochodeň. Ta tentokrát plála normálním plamenem, ale ornamenty na ní dokazovaly, že obyčejná není.
Když Ingvar zahlédl dobíhat tři poslední členy, vystoupal pět schodů, které vedly na malé prostranství obehnané nevysokou zdí, obešel záhony se zvadlými květinami a položil pochodeň na oltář. Před zraky všech oheň zhasl a fialový dým, který vytvořil, se vznesl k nebi. Rozprostřel se nad hlavami přítomných a vytvořil městu auru.
"Nyní jsme pod ochranou nebeské bariéry," spustil Ingvar. "Dokud bude zářit mou barvou, jsme v bezpečí."
Ingvarova barva je fialová. Každému náleží nějaká, a to podle barvy aury, očí a s tím související nebeské síly. Barva kouzelnické aury je od narození stejná a v průběhu dlouhého života se nemění. Pro zjištění této barvy stačí kouzelníkovi pohlédnout do očí.
"Venku může čekat někdo z nich," pokračoval Nejvyšší kouzelník, "proto neriskujte. Až do další rady nikdo neopouštějte město."
Sklopil hlavu, spojil ruce v dlouhých rukávech a sešel schody. Tímto schůzi ukončil a lidé v dlouhých černých kutnách začali pomalu odcházet každý svým směrem.
Ingvar došel až k Irině. Mužům kolem ní nevěnoval jediný pohled.
"Irino," usmál se. "Dnes jen záříš."
Mladá žena uhnula pohledem, ale zacukaly jí koutky úst. "Děkuji."
Ingvar k ní natáhl ruku. Pohladil ji po bledé líci a neposednou havraní loknu jí zastrčil za ucho. Přiblížil svou tvář k její, ale pak si uvědomil přítomnost dvou dalších kouzelníků a odtáhl se.
"Nuže, co říkáte na dnešní schůzi?" obrátil se Ingvar k mužům.
"Proběhla hladce," odpověděl Alexej, "ani jsem nečekal, že se městská aura aktivuje tak rychle."
Ingvar přikývl. Jeho kutna se zavlnila a vítr mu pročísl světlé kudrnaté vlasy. "Baltazare," obrátil se k druhému muži, "tys, vidím, došel včas. Neměls žádný problém?"
"Neměl. Všechny brány jsou zajištěné a nikoho jsem nepotkal. Přece jen by ještě neměli dorazit… Sirény se spustily teprve nedávno."
Následovalo trapné ticho. Šlo téměř zřetelně slyšet napětí mezi aurami. Jeden by dokonce přísahal, že viděl problesknout malou jiskru mezi Baltazarem a Ingvarem.
Kouzelníci si pokynuli na pozdrav a Alexej s Baltazarem bok po boku odešli.
Ingvar nejistě zamrkal na mladou ženu. "Irino… Smím tě doprovodit domů?"
"Samozřejmě," kývla kouzelnice a přijala Ingvarovo rámě.
Obloha nad nimi poblikávala fialovou barvou. Díky městské auře dokonce přestalo mrholit a možná, ale jen možná díky ní se také mírně oteplilo.
Baltazara ze zamyšlení vytrhl déšť, který se náhle spustil. V dáli zaslechl také hrom, ale kdoví, zda to opravdu byl hrom. Bouřka ani déšť v tuto chvíli nebyly vůbec dobré znamení.
Natáhl si na hlavu černou kápi a běžel hlouběji do lesa, do bezpečí korun stromů.
Až do večera se nic zvláštního nedělo. Později, díky mapě, kterou dost důkladně neprostudoval, se ukázalo, že kouzelník celou dobu procházel Mrtvým hájem. Mohl si to obejít jinudy, ale Mrtvý háj byl zjevně dost užitečnou zkratkou. Proto byl Baltazar značně překvapen, když mu před nosem znenadání proběhlo stádo bílých jelenů s tyrkysově zářícími parohy. Zůstal stát jako opařený, ale na podobné kreatury byl vlastně zvyklý, takže ho to nezaskočilo tak moc, aby si z toho dělal vrásky.
Protože se v lese stmívá rychleji než jinde, brzy Baltazar neviděl dost dobře na mapu. Mohl jednoduše použít magii, kterou dostal do vínku, a na mapu i na cestu si posvítit, ale obával se nejhoršího. Raději mhouřil oči v posledních zbytcích světa a pokoušel se nezabloudit.
Co jej však zaskočilo ještě víc než stádo jelenů, byla modrá, fosforeskující hmota na kmeni stromu, který stál za rozcestníkem. Když se k ní přiblížil, naprosto zřetelně poznal blyštící se a čirou kouzelnickou krev. Někdo s jeho původem tudy docela nedávno musel procházet a patrně byl zraněný.
Baltazarovi se nahrnula krev do žil a jeho srdce začalo rychle bušit. Osvítily ho plameny naděje. Nejen, že by zde mohl bloudit někdo s jeho původem, ale také existuje dost velká šance, že by oním ztraceným byl někdo z jeho přátel. Baltazar si vzpomněl na Irinu a srdce v jeho hrudi se sevřelo.
Chtěl okamžitě vyrazit, být neznámému kouzelníku co nejdříve nablízku, ale v tu chvíli se za ním ozval hluboký hlas: "Kam kráčíš, poutníče?"
Než se Baltazar otočil, stihl si ještě aktivovat ochrannou auru, a lesem tak probleskla jantarová zář.
Vivien
Komentáře
Okomentovat