Já se předem omlouvám za to, jak je to dlouhé. xD
Bytost stojící před ním nebyla ničím zvláštní. Postarší muž s dlouhými bílými vousy, svalnatými pažemi a světle modrýma, žhnoucíma očima. Kromě toho mu ze zad visel pár bílých andělských křídel. Baltazar okamžitě poznal strážce lesa, tedy alespoň jednoho z mnoha.
"Mířím ven z lesa," odpověděl kouzelník.
"Ven z lesa," pokýval strážce hlavou. "Tak to jistě nejsi zdejší. Místní totiž les neopouštějí."
"Máte pravdu."
"Vidím, že lesu nedůvěřuješ," dodal strážce a poukazoval tak na kouzelnickou auru. "Pokud ti můžu dát radu, vyhni se zde magii, není-li to nutně potřeba. Situace je… poněkud problematická. Ale to jistě víš."
Baltazar přikývl.
"Tak tedy hodně štěstí," řekl strážce, "a vyhni se bažinám. Bludičky jsou v poslední době trochu neposlušné." Pak mávl křídly a zmizel. Neodletěl, prostě zmizel.
Baltazar zamrkal a pomalu deaktivoval svoji auru. Rád by strážce poslechl, ale právě k bažinám, jak ukazoval rozcestník, mířily stopy modré kouzelnické krve. Taky to mohla být léčka, nicméně Baltazar nemohl riskovat, že by někoho se stejnou krví nechal trpět někde uprostřed bažin.
Mohl se zeptat strážce, jestli nějakého kouzelníka nepotkal. Taky mohl použít některou z bylin, než za pomoci magie aktivoval svou auru. Měl by myslet dopředu…
Sevřel v ruce lahvičku se sedmikráskami, která se stala jeho amuletem, a spolkl pár okvětních lístků plané růže, které mu měly okamžitě dodat energii a odvahu.
ja.videoblocks.com
Soumrak už dávno padl a cesta k bažinám tak byla plná nástrah a nebezpečí. Občas někde něco vyprsklo, probliklo nebo zašumělo. Dole ve vodě šlo vidět jakési smaragdově zářící bytosti spojené s kořeny vodních rostlin, které hladově civěly na břeh a na Baltazara. Ke kouzelníkovu překvapení byly na větvích stromů připevněné jakési slabé zelené plaménky, které se s narůstající tmou postupně rozsvěcovaly a umožňovaly tak Baltazarovi bezpečně projít okolo vodní hladiny… až k bludičkám. Jasná barevná světélka poletující nad hladinou vody.
Většina bludiček ve tmě plápolala zřetelným modrým světlem, které svou tajemností poutníky lákalo blíž k nim - tyhle bludičky poletovaly všude kolem a cosi šeptaly neznámým pradávným jazykem. Ty nejsilnější bludičky však zářily barvou ohně, neboť oheň odjakživa lákal lidi v příslibu tepla a bezpečí a lidská duše chutná bytostem z bažin nejvíce.
Pak ho uviděl. Nejprve si myslel, že je to jedna z vodních nymf sápajících se ven z bažiny, ale ve tmě fosforeskující modrá krev Baltazarovi napověděla, že se o nymfu nejedná.
"Alexeji…" Baltazar se rozběhl k příteli. "Alexeji!"
Alexej na něj upřel azurové oči plné zoufalství a natáhl k němu ruku.
"Alexeji… Pojď, zvládneme to…" Baltazar klečel u břehu vody a snažil se vší silou vytáhnout kouzelníka uvězněného ve spárech bažiny. Pod Alexejovýma nohama se zableskly smaragdové ocasy dvou vodních nymf.
"Táhnou mě dolů," zachraptěl Alexej a zkřivil tvář bolestí. "Mám pořezanou nohu."
Baltazar vytáhl z lahvičky několik sedmikrásek a hodil je do vody. Nymfy zasyčely, ale o okamžik později byly zpět.
"Prosím…" vzlykl Alexej. Zpocené prameny blonďatých vlasů mu spadaly do očí.
Baltazar zvážil své možnosti. Zákaz magie už porušil, a pokud mu byl někdo v patách, stejně to už nezvrátí. Přítel topící se v bažině byl pro něj důležitější než vlastní krk.
Vzpřímil se, nabral vzduch do plic a předpažil ruce. Jeho oči se rozsvítily jantarovou září a z dlaní mu vyrazily dva chomáče čehosi ohnivého, co odrazilo obě nymfy někam úplně na konec bažiny.
"Jsem tu pořád zaklíněný," zachraptěl Alexej, "mám pocit, že mě drží samotná bažina."
"Do hajzlu," zaklel Baltazar.
Kolem kouzelníků se slétly snad veškeré bludičky, modré i ohnivé, a cosi šeptaly.
"Žádnou… žádnou… nebeskou magii… nebeskou… magii… magii…" dalo se jim těžko rozumět. Jejich hlasy byly vzdálené a tiché, ačkoliv se vznášely hned vedle kouzelníků.
"Tak ho vytáhněte! Vraťte ho na sušinu!" zařval Baltazar a jeho oči zažhnuly.
"Utiš magii…" šeptaly bludičky.
"Vytáhněte ho z bažiny!"
Jedna z bludiček přilétla až těsně k Baltazarovi. Z malé, sotva viditelné bytosti obehnané světle modrou září se bludička zformovala v bytost lidské velikosti. Stála před ním krásná žena ve splývavých modrých šatech, s dlouhými modrými vlasy a kočičíma očima. Na zádech se jí blýskala vílí křídla a její pleť se zdála také mírně namodralá. Žena - bludička byla nasvícená tou tajemnou halucinogenní září.
Baltazar na chvíli zapomněl dýchat.
Bludička mu pohlédla do očí a pravila: "Utiš magii a osvobodíme tvého přítele."
"Fajn." Kouzelník jednoduše deaktivoval svou auru a tím i magii. "Teď ho vytáhněte."
Bludička pokynula rukou k bažině. Vodní hladina se zčeřila a Alexej mohl vylézt na břeh. Svalil se Baltazarovi a bludičce k nohám a těžce oddychoval.
"Bože, vždyť ti to začne hnisat," zhrozil se Baltazar při pohledu na Alexejovu pořezanou nohu a krev, která už dokonce přestala fosforeskovat. "Prosím," obrátil se k bludičce, "pomozte."
"Šafrán," zašeptala jen bludička a zformovala se zpět v malé modré světýlko, v jehož záři šla jen horko těžko rozpoznat její drobná vílí křídla. Přidala se k ostatním bludičkám a rozletěly se zpět nad smaragdové bažiny.
"No jo." Kouzelník vytáhl z brašny několik okvětních lístků sušeného šafránu a nacpal je Alexejovi do pusy. "Spolkni to. Okamžitě."
Alexej ho poslechl a o chvíli později se hluboká rána na jeho noze změnila jen v malé škrábnutí.
"Pořád to bolí," řekl Alexej.
"To přejde. Zanedlouho z toho bude už jen jizva a možná nějaké hrozivé vzpomínky," pokrčil Baltazar rameny a ušklíbl se. "Sašo, do háje, tak rád tě vidím." Objal Alexeje a dal mu pořádnou perdu do zad. Když Alexej zaúpěl bolestí, Baltazar se odtáhl a omluvně se usmál.
"Na, tady máš, vem si vodu. A jídlo. Kdy jsi naposledy jedl?" Baltazar podával příteli z brašny něco z toho, co mu bylinkářka přibalila.
Alexej však přijal jen láhev s vodou, párkrát si lokl a začal se sbírat ze země. "Magore, musíme pokračovat."
"Vytáhnu tě z bažiny a tohle jsou tvoje první slova?" Baltazar se zatvářil trochu zaskočeně.
"A co čekáš? Použil jsi magii. Nebeskou magii. A to přesto, že nám to výslovně zakázali. Kolik si myslíš, že teď asi máme času? Kvůli tobě nás najdou během pár minut."
"Ty jsi někoho z nich viděl?"
"Ne tak úplně… Viděl jsem jejich světlice. Když jsi ke mně běžel, myslel jsem, že jsi jeden z nich."
Baltazar si možná konečně uvědomil důsledky svých činů. Spolu s Alexejem se sebrali a tak rychle, jak jen to šlo, došli až k rozcestníku. Aby vyšli z lesa, museli se vydat úplně opačným směrem, než přes bažiny.
Jako první jejich pohledy padly na zmrzačené a rozpárané tělo strážce s andělskými křídly, které leželo několik metrů od rozcestníku.
"Do prdele…" Alexej s klením odvrátil zrak, ale Baltazar došel až k mrtvole a důkladně si prohlédl nůž zabodnutý v jejích zádech. Na rukojeti měl vyryté válečné ornamenty a zjevně byl pořádně ostrý. Kouzelník jej vytáhl z těla strážce a schoval do brašny. Nůž byl sice od krve, ale později se mohl hodit.
Na duté lesní pěšině se v dáli ozval dusot koňských kopyt. Ve tmě šlo již zdálky vidět pochodně, kterými si jezdci svítili.
"Oni mají jezdce? Neříkal jsi, že mají jezdce!" zhrozil se Baltazar.
"Vždyť jsem říkal, že jsem je neviděl," bránil se Alexej.
Baltazar vytáhl lahvičku se žlutými květy, které mu darovala stařena. Byly jen tři a měly být jen pro něj, ale moc na výběr zrovna teď neměl.
"Co to je? Odkud to máš?" zeptal se Alexej.
"To je jedno," odsekl Baltazar a podal svému druhovi jeden žlutý květ. "Když to spolkneš, zajistí ti to neviditelnost. Nevím, na jak dlouho, nevím, jestli hned, ale moc možností nemáme a buď teď, nebo nikdy. Mělo by to fungovat. Schováme se za ten strom," ukázal někam za Alexeje, "a počkáme, až odjedou. Pak se domluvíme dál."
Alexej si nedůvěřivě vložil podivný žlutý květ do úst a sledoval, co bude dělat Baltazar.
"Buď teď, nebo nikdy," zopakoval Baltazar a stejně jako Alexej i on kyselý žlutý květ spolknul.
Jícnem jim projela řezavá pachuť něčeho stokrát horšího než zralý citron. Baltazar měl nutkání tu věc vyzvracet, ale držel se, protože soudě dle toho, že neviděl své končetiny, bylina začala účinkovat. Ostatně neviděl ani Alexeje. Rozběhl se ke stromu, který mu byl záložním úkrytem, a to zrovna ve chvíli, kdy koně doklusali až k rozcestníku.
Odporní vysocí jezdci v rudých pláštích zastavili své koně a nasávali do plic lesní vzduch. Koně hlasitě odfrkovali a netrpělivě hrabali kopyty. Z nozder jim vycházel rudý dým.
"Nemůže být daleko," zachraptěl jeden z jezdců. "Cítil jsem jeho magii."
"Nebeskou magii," dodal jiný jezdec.
"Magii, kterou teď zničíme," přidal se další a celá skupina jezdců se zasmála.
"Podívejte," řekl jezdec v jejich čele, patrně velitel skupiny, a ukázal dopředu, někam mezi stromy.
Jezdci pohlédli k místu, na něž byli upozorněni, a spatřili jasnou oranžovou záři. Svítila mezi stromy téměř bez hnutí. Vyměnili si pár pohledů a ve znamení zkázy se vydali vstříc ohnivému světlu.
Vivien
Komentáře
Okomentovat