Na chvíli jsem zavřela oči, užívala si letmé doteky jemného letního vánku, a když jsem je zase otevřela, slunce bylo rudé. Chystalo se na několik hodin zhasnout a z posledních sil se drželo nad horizontem. Vrhalo na hladinu vody červené odlesky a srdce uvnitř mojí hrudi jásalo, protože západy slunce jsem vždycky milovala. Opatrně jsem ponořila prsty jedné ruky do vody, která byla příjemně vlažná. U břehu nikdo nebyl a v celém okolí vládl klid.
Pomalu jsem se zvedala a chystala se k odchodu. Za chvíli bude tma a cesta domů není krátká. Od jezera se mi nechtělo, protože abych se dostala zpět, musím projít lesem, a ten po západu slunce dostává úplně jinou masku, než jakou má přes den. Přesto jsem vstala a udělala pár kroků vpřed.
Hned za jezerem se rozléhalo nevelké pole. Leželo na něm několik balíků a seno tak překrásně vonělo... Vůně sena patří mezi ty nejkrásnější. Ještě na chvíli jsem se zastavila a vychutnávala si krásu toho okamžiku. Nedaleko ode mě se páslo pár krav a v dáli občas zaštěkal pes. Jinak bylo ticho... Z toho místa jsem odcházela s těžkým srdcem, protože jsem věděla, že už se tam nevrátím.
Vždycky jsem věděla, že jsem se narodila ve špatné době. Možná i na špatném místě, v nevhodné společnosti nebo ve špatném těle, ale to mohou být spekulace. Co je však jisté, je to, že chci být jinde. Postrádám nekonečná zlatá pole a vůni sena. Chtěla bych to mít blízko k místům, kde se po rozlehlých loukách prohánějí divocí koně. Obdivuju, jak může být čerstvě posekané obilí tak zlaté... Tomu pohledu se mnoho věcí nevyrovná. Miluju období žní...
Existují lidé, kteří si třeba zčásti nebo i víc pamatují minulé životy. Mně se minulé životy vracejí v útržcích a ve vzpomínkách v podobě pocitů a dojmů. Vzpomínám si na ně mlhavě, ale když se ocitnu na místě, kde to jde cítit, tak to prožívám silně.
Vincent Willem van Gogh - Pšeničné pole s cypřiši
Vivien
Komentáře
Okomentovat