Oheň plápolal a příjemně hřál. Slunce pomalu zapadalo a my jsme seděli u táboráku, nejspíš u posledního ohně tohoto léta, jež se pomalu chýlilo ke konci. Nebylo ani chladno, ani teplo. Většina lidí v kruhu okolo ohně na sobě měla nějaký teplejší kus oblečení, mikinu nebo svetr. Seděla jsem na zemi, sledovala tancující plameny, které mě tak fascinovaly, a košili, kterou jsem měla doposud uvázanou kolem pasu, jsem si nyní navlékla na sebe.
Hnědovlasý chlapec sedící naproti mně hrál na kytaru nějakou country písničku a všichni kolem zpívali. Bylo příjemné to poslouchat, ale nepřidala jsem se. Nebyla jsem tak úplně ve své kůži, neboť jsme u ohně neseděli všichni.
Otočila jsem hlavu ke skalnímu útesu, který nabízel nádherný výhled na zapadající rudé slunce. Na kameni tam seděla ona a dlouhé štíhlé nohy měla zapletené v tureckém sedu. Zvedla jsem se od ohně a došla až k ní. Otočila se ke mně a usmála se. Sedla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen. Měla jen tenkou halenku, už jí musela být zima. Přitiskla jsem se blíž k ní a ona mi položila hlavu na rameno. Pohladila jsem ji po vlasech. Po krásných dlouhých, rudých vlasech. Pečlivě jsem nasála jejich vůni a srdce mi v hrudi několikrát poskočilo.
Po jejím boku jsem sledovala západ slunce. Jeden z nejsmutnějších a zároveň nejradostnějších západů slunce v mém životě. Konce léta bývají vždycky smutné, ale vedle ní se nějakým způsobem cítím šťastná.
V pozadí zněl zvuk kytary a nějaké smutné táborové písně.
Písnička se sice jmenuje "Cold winter skies", ale z nějakého důvodu mi přijde vhodná k této scénce při táboráku na konci léta. Miluju tuhle skupinu.
Vivien
Komentáře
Okomentovat