Na hlavním nádraží se to jen hemžilo lidmi. Boris nenáviděl takhle zalidněná místa. Vlastně ta místa by byla v pohodě, kdyby se lidé přesunuli jinam. Takže - Boris nenáviděl lidi, ale proti hlavnímu nádraží nic neměl.
Bělorus se snažil být co nejrychleji pryč, aby náhodou Pierra nenapadlo ho doběhnout. Lidé na nádraží ho propalovali zvědavými pohledy, Boris bezesporu přitahoval pozornost. Navíc jej k vysokým vojenským botám nenapadlo vzít si nic lepšího než khaki oblečení, a tak pohled na něj vskutku stál za to.
Venku se už smrákalo, takže kdyby ho chtěl Frantík hledat, měl by to o něco ztížené. Boris přešel několik ulic, pro jistotu párkrát změnil směr cesty, kdyby jej náhodou někdo sledoval, a nakonec došel až k zapadlému hostelu někde bokem od centra. Nebyl si tak úplně jistý, jestli se měli sejít před hostelem nebo vevnitř, ale pak se dveře otevřely a svalnatá paže ho vtáhla dovnitř.
"Borisi, ty vole, říkal jsem vevnitř a hlavně nenápadně," řekl jeho šéf, Anatolij, starší ruský muž s mohutným knírem a hustou prošedivělou kšticí. Byl oblečený normálně v civilu, jeho zvláštní zájmy dokazovalo jen rozsáhlé tetování na obou pažích. Jindy si je zakrýval, ale dnes měl kvůli teplému počasí rukávy vyhrnuté. "Říkám nenápadně a ty si oblečeš tohle," sjel Borise pohledem a zatřepal hlavou, "ty jsi fakt tragéd."
Další dva muži, stojící po boku Anatolije, se uchechtli. Nikolaj a Ivan, oba Rusáci, oba tmavovlasí, akorát Ivan asi o hlavu větší. Měli na sobě rovněž civil a pohledem hodnotili Borisovy naleštěné boty.
"Jestli pro tebe nenápadně znamená, že si zrovna nevezmeš samopal, pak je mi tě líto," podotkl Nikolaj.
"Zmlkni, skrčku, nebo ho v tom batohu někde vyhrabu," zamumlal Boris.
Anatolij luskl prsty a tím všechny umlčel. "V klidu, hoši. Běžte si sednout," ukázal ke stolu, kde byla postavena láhev s vodkou, "koupil jsem něco k pití. Ještě čekáme na jednoho."
"On přijde ještě někdo?" podivil se Boris, když si sundával batoh a usazoval se spolu s ostatními ke stolu.
"Jasně, přece vás nebude lichý počet," přikývl Anatolij.
"Vždyť -"
"Bohužel, tohoto úkolu se nezúčastním. Vlastně se zítra ráno vracím do Ruska, jsem tu jen proto, abych vám přidělil úkol."
Ivan rozlil do skleniček vodku a osazenstvo si připilo.
"Tenhle úkol bude obzvlášť těžký, ale já věřím, že mě nezklamete," pokračoval Anatolij. "Navíc váš čtvrtý člen je prý mistr svého oboru. Perfektní voják. Špička. Je to cizinec, ale praxi má v Rusku."
Všichni tři na šéfa podezřívavě pohlédli.
"Cizinec?" Ivan, jeho jediný syn, si ho změřil pohledem.
"Jo… Ale v klidu, mám to pod kontrolou."
Uběhla asi půlhodina a čtvrtý člen stále nikde. Místností vládlo ticho přerušované jen tikáním nástěnných hodin a občasným netrpělivým klepáním prstů o stůl. Boris sem tam zaklel, ale jinak se všichni poměrně drželi.
"Jdu si zapálit," vyšlo z Borise, který, nezvyklý sedět, vystřelil od stolu ven před hostel. Jeho kolegové se také zvedli, aby se na chvíli nadechli čerstvého vzduchu.
Zatímco všichni čtyři stáli venku a netrpělivě přešlapovali, blížila se k nim postava. Už zdáli bylo možné vidět, jak jí displej telefonu ozařuje obličej a postava se k nim přibližuje flegmatickým krokem.
"Dorazili jste do cíle," oznámil robotický hlas z Google map, když osoba došla až k nim. Muž se zazubil, Rusové na něj nechápavě hleděli a Boris se zakuckal z cigarety a zoufale složil hlavu do dlaní. "To si děláš prdel," zaklel, když poznal Frantíka.
"Já se omlouvám, trochu jsem zabloudil." Francouz věnoval mužům oslnivý úsměv, podal jim jednomu po druhém ruku a představil se. "Pierre. Omlouvám se, že jste museli čekat. Naštěstí je dnes technika spolehlivá," mrkl a bez pozvání vstoupil do hostelu. Překvapilo ho zadýmené prostředí a vodka na stole. "To je ten apartmán?" Otočil se na nové kolegy a očekával odpověď.
"Ehm… Jo… Jo." Anatolij, značně překvapen, po krátké chvíli odpověděl. Očekával vojenskou elitu, ale byl mužem, který nedává na první dojem, a tak pokynul Francouzi ke stolu a nabídl mu panáka. "Takže bychom konečně mohli přejít k té misi."
Pierre se posadil vedle poněkud rozhořčeného Borise a neostýchal se zasahovat do jeho osobního prostoru.
Zatímco Anatolij vysvětloval, jak náročný úkol je v Praze čeká a jakých dokumentů bude potřeba se zmocnit a odvézt je až k místu pobytu ruského velvyslance ředitele mezinárodního obchodu z Moskvy, který měl celý týden v Praze pobývat na návštěvě, uplynula skoro hodina. Poté se všichni vyčerpaní muži přesunuli do svých pokojů a Frantíkovi byl šťastnou náhodou přidělen pokoj hned naproti Borisovi.
Boris, muž, který měl ve svém životě naprosto jasný řád a dokázal usnout na příkaz lusknutím prstu, se dnes za svitu měsíce v posteli převaloval a přemýšlel, jakým nešťastným dočiněním se mu mohla jemu tak nesympatická osoba, jakou byl Pierre, dostat do života. Ačkoliv měli všichni vstávat ráno už v šest, protože Anatolij v osm odjížděl na letiště, Bělorus se rozhodl, že si ještě zapálí, než půjde opravdu spát. Když procházel kolem Pierrova pokoje, slyšel, jak s někým hovoří. Tiše se přitiskl ke dveřím a poslouchal.
Vivien
Komentáře
Okomentovat