Když jsem si přečetla téma tohoto týdne, hned se mi vybavilo, o čem bych mohla psát. O pohádkách a dobrodružných příbězích, které jsem prožívala v dětství. Žila jsem ve světě fantazie a milovala to. Užívala jsem si každou nadpřirozenou myšlenku, která se mi utvořila v hlavě. Uvnitř mě byl zkrátka úplně jiný svět, svět čar a kouzel, svět fantazie, do něhož jsem se v každé volné chvíli nadšeně vracela. Některé z příběhů jsem prožívala až tak silně, že jsem jim občas jako dítě dokonce uvěřila.
A to jsem dělala ještě nějakou chvíli. Utíkala jsem se skrýt do svého světa, když mě ten reálný příliš omrzel nebo vyděsil. Nejraději bych se i teď vrátila do těch chvil. Jo, byla jsem divné dítě.
V jisté míře to dělám i teď - skrývám se ve svém vnitřním světě. Jenže už ne jako dítě, nýbrž jako dospělá. Mnoho věcí se změnilo a z těch dobrodružných a úžasných příběhů, které jsem jako malá prožívala, ve mně kromě tesklivých vzpomínek nezbylo nic. Zčásti za to může změna prostředí a společnosti.Tím se samozřejmě změnila i má osobnost. Stala se ze mě uzavřená bytost vyděšená z neznáma okolo sebe. Nevím, kam zmizelo to přátelské dítě, které se dovedlo bavit se všemi a každý den se upřímně smát. Asi je uzavřené někde uvnitř mě. Ve chvíli, kdy jsem si začala uvědomovat některé věci a bohužel hledět na to, co si o mně myslí ostatní, jsem se změnila. Povaha přátelského dítěte se rázem obrátila a ze mě se stalo dítě, které se bálo vyjít ven, protože bylo jiné. Vždycky tu byli lidé, kteří mě podporovali, ale - jako asi všude - také lidé, kteří mě shazovali. To mě donutilo přestat lidem věřit.
Místo světa fantazie se teď uvnitř mě skrývá spíše svět prázdnoty a nejistoty. Svět ze mě vychoval introverta bez sebevědomí a lásky k sobě. Nevím, kam patřím a necítím se tady dobře. Možná bych byla šťastnější někde jinde na světě, což je dost možné - že jsem prostě jen na špatném místě. Tak, jako se pomalu hroutí náš svět, naše planeta, se začíná hroutit i můj vnitřní svět.
Nějaké zbytky radosti ve mně drží jen pár lidí a mé koníčky.
Když čtu oblíbené knihy, zapomenu na všechny útrapy a jsem opět v tom známém světě fantazie, v němž jsem jako malá trávila tolik času. Asi bych měla číst častěji.
Když hraji na klavír a v uších mi zní klasická hudba, také zapomínám na problémy. Je to jedna z mála věcí, které mě opravdu baví.
Když kreslím nebo maluji, poznávám sama sebe a cítím skvělý pocit. I tohle bych možná měla zkusit dělat častěji.
To jsou věci, jejichž prostřednictvím utíkám z reálného světa. Zapojuji vlastní fantazii a na chvíli na vše zapomenu, ale přijde mi, že to nestačí. Že to není dost, aby to vyplnilo tu prázdnotu ve mně. Vlastně si ani nepřipadám lítostivě - přijde mi, jako bych s tím vším už byla tak nějak smířená. Čekám jen na nejhorší.
Někdy bych v sobě chtěla zase probudit to bezstarostné dítě. Sem tam se mi to povede! Když jsem se správnými lidmi, tak jsem šťastná. Ale takových lidí je/bylo málo a netrávím s nimi každý okamžik. Svět se změnil.
Vždycky jsem chtěla lidem pomáhat, ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, že nejprve budu muset pomoct sama sobě. A čím jsem starší, tím míň času trávím ve svém světě, protože ta prázdnota mě užírá. Z jedné strany reálný svět, z druhé můj vlastní.
Když jsem se párkrát zamyslela, co mě tu vlastně drží, došla jsem k závěru, že je to nejspíš rodina. Rodičům by zlomilo srdce, kdybych jim zmizela ze života.
S takovými myšlenkami příchází i má vlastní slova útěchy. Říkám si - vždyť svět není tak špatný. Po každé bouři vyjde slunce a po dešti následuje duha. Tak proč to trvá tak dlouho? Na mém nebi je asi zataženo a tu duhu nevidím.
footage.framepool.com
Vivien
Komentáře
Okomentovat