Stojím na vrcholu hory a rozjímám. Možná to není hora, možná je to jen kopec a pode mnou se pase stádo krav. Možná to není kopec, možná je to nebezpečný útes, u nějž hrozí, že se část něj každou chvíli odlomí a zřítí se do rozbouřeného oceánu. Když se nedívám, nejsem si úplně jistá, co je to za místo.
Mám zavřené oči a nasávám do plic čerstvý vzduch. Po tváři mě hladí vítr a šeptá mi do uší něžná slůvka. Užívám si samotu, která mi byla dopřána. Samotu, klid a ticho.
To ticho je zprvu uklidňující a příjemné, ale časem začíná být ohlušující. Na povrch vyplouvají myšlenky z těch nejspodnějších, nejhlubších a nejzapomenutějších koutů mysli. Stanout tváří v tvář tichu je těžké, protože jste jen sami se sebou a najednou musíte naslouchat sobě. K tomu, aby byl naprosto sám, člověk není uzpůsoben - člověk musí žít aspoň v minimální společnosti, jinak by se zbláznil.
Užuž chci otevřít oči a odejít, ale něco mě donutí ještě chvíli zůstat. Je to změna. Změna směru větru a změna jeho slov, jež ke mně šeptá. Zaposlouchám se a plně se soustředím. A pak -
Někdo se mě dotkne. Otevřu oči a pohlédnu do něčí usměvavé tváře. Drží mě za ruku a pomáhá mi pomalu sejít ze zábradlí mostu. Druhou rukou mě podpírá kolem pasu a šeptá chlácholivá slova. Nevnímám ho, myslí jsem stále ještě tam na vrcholu hory. Nebo kopce. Nebo útesu. Stačilo málo a skočila bych do oceánu.
Caspar David Friedrich - Poutník nad mořem mlhy
Pozn.: Snad to nebylo moc psycho... :´D Původně jsem chtěla napsat jakousi úvahu, ale prsty na klávesnici to chtěly jinak. Nechci, aby to bylo pohoršující, spíš by to mělo být k zamyšlení. :) Žádný závěr z toho neplyne.
Vivien
Komentáře
Okomentovat