... tak bych se víc snažila.
... tak bych jí řekla, jak moc ji mám ráda a jak mi na ní záleží.
... tak bych ji objala a už nikdy nepustila.
... tak bych jí vždycky věnovala jen úsměv.
Rok se s rokem sešel a už je to pár pár let. Od té doby cítím, že v mém srdci zeje jakási zvláštní propast prázdnoty. Čas rány nezacelí. Bolest nezmizí, jen si na ni zvykneme.
... tak bych se víc snažila.
... tak bych to objetí nikdy nepovolila.
... tak bych mu všechno řekla.
... tak bych si nehrála na něco, čím nejsem.
... tak bych se na něj vždycky usmála.
Měla jsem na srdci neskutečně mnoho věcí, které nikdy nebyly vyřčeny.
... tak bych se nesnažila nikomu zavděčit.
... tak bych byla víc upřímná.
... tak bych si ujasnila cíle a záměry.
Nejvíc asi lituji nevyřčených slov a citů. A taky absence úsměvu. Hodně lidí mi už v životě řeklo, ať se usměju, ať se netvářím tak smutně, nebo že mám smutné oči. Ostatně, oči jsou bránou do duše... Někdo v sobě ten optimismus prostě má. Já nejsem pesimista, ale jsem melancholik, ačkoliv jsem si to nikdy nepřipouštěla.
A tak, protože v čase se vrátit nemůžu, bych od nynějška kolem sebe ráda rozdávala úsměvy. Chtěla bych být upřímná a otevřená, nehledě na náladu a citové rozpoložení, protože jsem své osobě už hodněkrát dala psychicky zabrat, když jsem neřekla něco, co jsem říct mohla. A časem to třeba dopracuji až k objetím, protože bezhlavě objímat lidi kvůli návalu radosti a připadat si úplně přirozeně je něco, co mi nikdy nešlo a obdivuji to u osob, které to dokážou.
Alespoň si z toho všeho však beru ponaučení a snažím se na sobě pracovat.
Proto se ničeho nebojte, jednejte s lidmi otevřeně, buďte upřímní a usmívejte se, protože můžete. Čas už nevrátíte a přece pak nechcete litovat. :)
Vivien
Komentáře
Okomentovat