Kdybychom měli křídla

Kdybychom měli křídla, tak bychom pravděpodobně všichni létali v oblacích...

Já k tomu, abych létala v oblacích, nepotřebuji křídla. (Anebo je mám, jen o tom nevím?) Můžete mě tam vidět často. Sedím a sleduji dění tam dole mezi lidmi. Nebo se vznáším mezi svými představami a sny. Vždycky jsem byla zasněná a doposud nevím, zda je mi to k užitku nebo ne. Co vím, je jen to, že mě baví snít.

Mně taková křídla dává hudba. Když poslouchám nadpozemskou hudbu, tak úplně cítím, jak se mi vznáší duše. Existuje hudba, kterou bych dokázala poslouchat donekonečna. Nebo hrát donekonečna. Hudba je lék, aspoň pro mě.

Knihy mě také odnášejí do oblak. Když čtu příběh, který mě pohltí, dokážu u něj strávit hodiny a čas běží sám, ani jej nevnímám.

Nejvíc nám ale křídla propůjčuje láska. Nebo zamilovanost. Zamilovaní lidé létají v růžových, sametových oblacích a jejich svět je krásnější. A láska, ta se zamilovaností úzce souvisí, ale je to kapitola sama o sobě. Každý z nás byl někdy zamilovaný.

A kdybych opravdu měla křídla, tak bych uletěla. Uletěla bych někam daleko a vrátila se teprve tehdy, až by mi bylo smutno. Někdy si také říkám, proč neexistuje možnost na chvíli zastavit čas? Čas totiž nemilosrdně běží a já mu občas nestačím. Třeba jen na pár hodin - vždyť by se zase tolik nestalo. Nebo na celý den. Na celý týden...

Vivien