Vítr narážel do temně vyhlížejících chatrčí stojících na pokraji ponurého lesa. Byly tam dvě. Dvě malé, rozpadající se chýše, stále však odolávající všem poryvům větru, dopadům vody, nevítaným hostům a především krutému východnímu mrazu. Mrazu, který na okapech obou chatrčí vykouzlil obrovské rampouchy visící dolů jako oběšené bytosti zbavené bolesti a zármutku z toho chmurného, nevyzpytatelného světa plného zla a nespravedlnosti.
Tomu všemu dvě stavení na pokraji lesa již řadu let odolávala. To se však nedalo říct o lidech žijících uvnitř.
Stařec a stařena, jež bydleli v první chýši, seděli u okna v houpacích křeslech zabaleni každý do jedné kožešiny z liščí srsti, která nebyla natolik teplá, aby je ochránila před nelítostným mrazem, ani natolik velká, aby je schovala celé. Zatímco stařena držela v rukou hrneček s horkým obsahem a po troškách z něj upíjela, stařec poklidně kouřil dýmku a se zavřenýma očima poklepával prsty na okenní parapet. Každou chvíli se sípavě nadechl nebo kýchl. Stařena se třepala zimou. Byli nemocní.
Druhou chatrč obývali tři lidé. Otec, matka a syn. Otec ležel u dohasínajícího krbu orámovaného nemnoha starožitnostmi, jež měly pro rodinu takovou cenu, že i přes to, jak hladověla, se je neodhodlala prodat. Matka ležela v posteli obalena dvěma bílými peřinami. Na čele měla mokrý kapesník. Zabraňoval jí ve výhledu, ale žena neměla sílu na to, aby jej, byť jen o nepatrný kousíček, posunula. Její jediný syn seděl na židli a vyhlížel z okna. V ruce svíral drobného cínového vojáčka a ťukal s ním do skla. Kromě praskání dřeva v dohasínajícím krbu to byl jediný zvuk, který se chýší rozléhal.
Muž ležící u krbu se pohnul a s námahou se posadil. "Běž zkontrolovat dědečka a babičku," poručil slabým hlasem synovi.
Chlapec se otočil a zamrkal safírově modrýma očima. Zvedl se ze židle a popadl dlouhý kožešinový kabát hnědé barvy pohozený u dveří. Navlékl oděv na sebe, vrátil se k oknu pro vojáčka a schoval si jej do hluboké kapsy kabátu.
"Mám vzít obilí?" zeptal se.
Otec zatřepal hlavou. "Obilí už není."
Chlapec přikývl a vydal se ven do mrazu. V děravých kožených botách kráčel v závějích několik metrů, aby došel k nedalekému stavení patřícímu jeho prarodičům.
Zabušil na dveře, které se silou úderů pootevřely. Vstoupil tedy dovnitř.
"Babi?"
Kabát si nesundal, neboť mezi venkovní a vnitřní teplotou nebyl téměř žádný rozdíl.
Pohlédl na dvě bledá, nehybná těla ležící opřená hlavami o sebe v houpacích křeslech. Jeho prarodiče na sobě měli tenké kožichy a drželi se za ruce. V dědečkově klíně ležela prázdná ošuntělá dýmka. Pod babičkou ležel roztříštěný hrníček, který, ještě když byl celý, měl její vnuk vždycky nejraději. Rád si prohlížel malované vzory květin na jeho povrchu a když do něj babička nalila horoucí čaj, pokaždé jí z něj tajně usrkával.
Chlapec vzlykl a se slzami v očích se sehnul k hrníčku, kde sesbíral střepy. Zabalil je do látkového kapesníku, který měl v kapse kalhot, a pečlivě je uschoval ve své dlani. Věděl, že jednou bude svědkem tohoto okamžiku. Nebyl malý a všechno si zřetelně uvědomoval.
Uchopil dýmku z dědečkova klína a vložil mu ji do ruky, kterou měl prázdnou. Kapesník se střepy z hrnečku položil vedle babičky.
Naposled pohlédl prarodičům do tváří, než pomalým krokem vyšel z chýše a vydal se bílými závějemi zpět k otci a matce. Setřel si z obličeje slzy, aby mu náhodou nezamrzly na pleti.
"Tak spí," řekl, když vstoupil dovnitř.
Sundal si kabát a umístil jej na jeho obvyklé místo.
Spolu s cínovým vojáčkem se chystal vrátit na židli k oknu, ale zastavil jej nezvyklý zvuk. Tichý, ale srdceryvný vzlyk.
Otočil se a spatřil otce klečícího u postele, v níž ležela matka. Měla zavřené oči a ústa dokořán. Otec drtil v ruce kapesník, jenž patřil na matčino čelo, a s hlavou zabořenou do peřin nepřestával vzlykat.
Chlapec zalapal po dechu a zatahal se za zlaté vlasy. "Ne!" vykřikl tak silně, jak ještě dokázal.
"Marie..." vzlykal otec.
Tak slabého a zranitelného jej chlapec ještě nikdy neviděl. I v těch nejhorších chvílích to nevzdával a vzdoroval špatným situacím se vztyčenou hlavou, ale nyní... Nyní sledoval, jak umírá část otcovy duše. A když umírá duše, tělo to nevydrží o moc déle. Tělo je pak vlastně jen prázdná, bezvýznamná schránka, která již nikdy nebude naplněna.
Chlapec popadl kabát a s pláčem vyběhl ven.
"Vrať se!" volal za ním zoufalý otec.
Chlapec jej neposlouchal. Kličkoval mezi zasněženými stromy a mířil hlouběji do lesa. Sněžilo a chumelilo. Chladné jazyky jej bičovaly do zčervenalé tváře a zabraňovaly mu ve výhledu. Stmívalo se a on se po vyčerpávajícím běhu v lese nedokázal zorientovat. Bez potravy, s prázdnými kapsami, s děravými botami a zcela samotný patnáctiletý ukrajinský chlapec svírající cínového vojáčka upadl do návějí smrtelně chladných sněhových vloček.
Vivien
Komentáře
Okomentovat