Přituhlo a začínalo se smrákat. Zima byla vlezlá a dívka měla z mrazu červenou a na místech i popraskanou pokožku rukou, ale mohla si za to sama - nevzala si dnes rukavice. Byla však zvyklá a nestěžovala si. Doma ovšem bude nutné ruce pořádně promazat a zamezit tak dalšímu bolestivému popraskání kůže.
Zvedl se vítr. Pohrával si s dlouhým šálem, který měla dívka obtočený okolo krku a do nějž se snažila schovat svůj zmrzlý obličej.
"Horské počasí," řekla osoba vedle ní. "Na to tam u nás nejsme zvyklí. Není ti zima?"
Dívka přikývla. "Trošku. Ale to nic, za chvíli tam budeme."
"Jenže pak nás čeká ještě cesta zpátky."
Na to dívka nereagovala. Mezi oběma osobami bylo cítit téměř hmatatelné napětí, které mezi nimi vládlo již od poledne, a to od okamžiku, kdy se před budovou školy setkaly pohledem. Takovým tím trapným pohledem, který může mít více významů a nikdo přesně neví, jak si ho vyložit.
Dívka vytáhla z tašky čepici a nasadila si ji na hlavu. "Většinou ji nenosím," vysvětlila, "ale dnes jsem si ji výjimečně vzala s sebou."
"Nechceš půjčit rukavice?" zeptala se osoba vedle ní.
"To není třeba."
"No tak, vždyť vidím, jak mrzneš."
Dívka tedy s tichým díky přijala nabízené rukavice a strčila do nich promrzlé prsty. Skoro jimi nemohla hýbat. Tak by to nechávat neměla, příště na rukavice nesmí zapomenout.
"Tak jsme tady," řekla po chvíli osoba a zastavila se před budovou. "Zaneseš jí ty papíry a pak si můžeme skočit na kafe, trochu se ohřát."
Dívka souhlasila, vytáhla z tašky složku s pečlivě vyplněnými papíry a vstoupila do budovy. Vchod byl odemčen a vevnitř ve vstupní hale se svítilo. Na recepci seděla pohledná mladá žena s dlouhými vlasy vyčesanými do vysokého culíku. Jako lesklý vodopád jí splývaly až pod ramena.
"Dobrý den, je tu paní inženýrka -"
"Zrovna před chvílí odešla," skočila dívce recepční do řeči. "Jestli jí něco nesete, můžete to nechat tady."
Recepční převzala od dívky složku s papíry, pak se rozloučily a dívka vyšla ven, kde na ni čekal její doprovod.
"Můžeme?"
"Můžeme."
Dívka se usmála a ten úsměv byl, jako pokaždé při pohledu do těch světlých očí, upřímný. Jejich pohledy však byly příliš dlouhé na to, aby se zabránilo tomu, co následovalo.
Zrovna začalo sněžit. Drobná sněhová vločka ji zastudila na nose zrovna v okamžiku, kdy se jejich rty přiblížily. Užívala si to. Tu hebkost rtů (vzhledem k počasí sice trochu chladných, ale ani trochu nepochybovala, že je během chvilky dokáže rozehřát), vůni parfému, který ji vždycky tak vzrušoval, motýly v břiše i to kouzlo okamžiku. Když se jejich rty odpojily, střetly se jejich pohledy. Ostýchavě se usmála a trochu se zachvěla zimou, když jejich objetí povolilo, ale okamžitě se jí rozehřálo celé tělo, když dostala pusu na nos.
"Já si prostě nemůžu pomoct," bylo jí řečeno.
Vivien
Komentáře
Okomentovat