Seděli jsme u táboráku a sledovali noční oblohu. Slabý vánek nám občas zvlažil od ohně rozpálené tváře a probral nás ze zadumání. Dívali jsme se do ohně a přemýšleli nad životem. V kruhu mezi ostatními se každý cítil bezpečně, ačkoliv hned za námi se rozprostíral hluboký, temný les a ještě dál za ním majestátní hory. Velký vůz, který je součástí Velké medvědice, byl na severu, jako vždy v tomto období. Pokaždé mě při tomto uvědomění překvapilo, že se v průběhu roku noční obloha vlastně mění.
Už bylo poměrně chladno. Táhlo mi na záda a tvář jsem měla horkou, a tak jsem občas svou polohu změnila, abych teplo sálající z plamenů na mé tělo nějak rozprostřela.
"Půjdu pro dřevo, pomůže mi někdo?" ozvalo se z druhé strany táboráku. Pravda, oheň začínal slábnout. Nikdo se neozval, tak jsem se nabídla, že pomůžu. Moc nadšeně se tomu netvářil, ale netvářil se ani zděšeně. Vyrazili jsme tedy k lesu pro nějaké klacky.
Nebyli jsme úplně v lese, na to jsme byli příliš vyděšení. Spíš jsme stáli pár metrů od lesa a snažili se od sebe nějak moc nevzdalovat, protože noční čas a temné prostředí v nás probudily ne příliš odvážnou část našich osobností. Ostatně, v kom by se neprobudil strašpytel… Jak jsme je sbírali, vyděsil nás zvuk vycházející z místa opodál. V úleku jsem dříví upustila z náruče a nevědomky se k němu přivinula. Oba nás to překvapilo stejně, ačkoliv moje srdce se bezesporu rozbušilo mnohem silněji. Z mezery mezi korunami stromů vysvitl měsíční paprsek a ozářil naše tváře, v tu chvíli tak blízko u sebe. On pořád držel klestí, takže zase tak blízko jsme k sobě nebyli, ale na mé poměry to byla poměrně malá vzdálenost. Mému srdci to stačilo k tomu, aby si něco uvědomilo.
Romantickou, možná i trochu trapnou chvilku však okamžitě překazil, když zamumlal nějakou ubohou omluvu a vydal se zpět k táboráku. Zdálky jsem viděla dohasínající oheň a dřímající osazenstvo.
"Počkej," dostala jsem však ze sebe šepotem, čímž jsem překvapila samu sebe, natož jeho, když se ke mně se zdvihnutým obočím otočil. Samozřejmě jsem pak už nevěděla, co dál říct, a tak jsem se omluvně usmála a ukázala na mýtinu opodál, která byla ozářena měsícem téměř v úplňku. "Nejdeme se tam podívat?" Uvnitř jsem si musela dát facku, protože na tohle by se žádná jiná nezeptala. Tohle dokážu vypustit z úst jen já. Napjatě jsem čekala na jeho reakci.
Pokrčil rameny, ušklíbl se mému sentimentálnímu návrhu, položil klestí a řekl: "Tak jo."
A tak jsme šli. Okolo mýtiny bylo pár pařezů, v měsíčním světle vrhajících děsivé stíny, a uprostřed se pásly dvě srny. Možná to byla srna a srnec, z té dálky těžko říct. Když jsme je zpozorovali, skrčili jsme se a ztichli. Rozbušilo se mi srdce, protože jsem opět pocítila tu dřívější radost a vzrušení z dobrodružství. Srny si nás ještě nevšimly. Místo toho se klidně pásly hned vedle sebe a občas se o sebe láskyplně otřely.
Přiblížil se ke mně a položil mi ruku na koleno. Neodvážila jsem se k němu otočit, a tak jsem nadále tiše sledovala zvířata na mýtině před námi, i když uvnitř mě se odehrával přímo ohňostroj emocí a pocitů. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Byla bych se nakonec taky otočila, ale byl rychlejší. Opatrně vzal moji bradu a obrátil k sobě moji tvář. V měsíčním světle měl jeho obličej úplně jiné rysy. I já jsem se, osvícená měsícem, cítila jinak. Krásnější, tajemnější a svůdnější.
Byl načichlý kouřem a košili měl špinavou od dříví, ale i tomu měsíc dodával úplně jiné rysy. Nechala jsem se políbit. Byl to krátký polibek, vlastně jen taková pusa, jen se svými rty dotkl mých.
Zvedla jsem se a pohlédla na mýtinu. Srny už tam nebyly.
Mlčky jsme se odebrali zpět k táboráku, přičemž jsme nezapomněli na dříví, pro něž jsme sem původně zamířili. Celou cestu jsem si na tváři udržovala nechtěný ruměnec, který jsem však mohla jednoduše svést na žár ohně. Žár lásky v mých myšlenkách nepřipadal v úvahu.
U táboráku přiložil a trochu ostýchavě se posadil vedle mě. Kdekdo by se podivil, ale ospalé osazenstvo tomu nevěnovalo pozornost.
A tak jsem položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Vždyť jsem to tak chtěla - proč bych se jinak nabízela, že s ním půjdu pro dříví? Dělalo mi problém podívat se do jeho očí bez náznaku ruměnce v mé tváři, ale v lese jsem to přece zvládla. Snad to zvládnu i zítra ráno. Bůhví, jak to vůbec bude zítra ráno.
Jak to asi bude zítra ráno?
Vivien
Komentáře
Okomentovat