Párkrát jsem to už málem vzdala. Řekla jsem si, že to nemá cenu a bude jednodušší toho nechat. Ztratila jsem motivaci, chuť, naději i vlastní podporu. Měla jsem na sebe vztek, cítila jsem zármutek a dokonce mi mě samotné bylo i líto. Ale přes to všechno jsem pořád tady, tak nějak pořád mám (asi) svůj smysl života a jedu dál.
Chtěla jsem vzdát hodně věcí, ale jsem ráda, že jsem našla tu sílu pokračovat. Asi je všechno tak, jak má být. A protože náhody neexistují, existuje osud, do něhož bychom někdy neměli zasahovat, protože někdo nebo něco tam nahoře nám píše knihu. Píše nám náš životní příběh, a jak by bylo vám, kdyby vám někdo mluvil do psaní, přetvářel za vás děj a dělal si s příběhem, co chce? Občas bychom měli nechat věci plynout a nechat to na Vesmíru. Jistě, jsou chvíle, kdy jsme nuceni se rozhodnout a přebereme pero, kterým se kniha píše, my, ale všechno je ve své podstatě tak uspořádané, systematické, a přitom zdánlivě chaotické, že nemá ani cenu se nad tím zamýšlet, protože to stejně nepochopíme. Jsou věci, které lidská mysl nepobere.
Život je pro mě asi jako film. Nebo možná ta kniha, v představách člověka s hodně velkou fantazií... Život totiž není jen napsaný na papíře, ale taky uvedený do pohybu. Takže spíš film. Možná, že jsme fakt jen na jevišti a v hledišti sedí jeden jediný pozorovatel. Nebo jsou pozorovateli hvězdy. Kdo jiný by měl nervy nás jako lidstvo sledovat?
Abych se ale vrátila k myšlence života jako filmu... Vždycky mě zajímalo, jak příběh skončí. Nikdy bych neodešla z kina v půlce filmu, nebo nedejbože na jeho začátku. Aby nám příběh dal smysl, musíme jej zhlédnout celý. Teprve na konci se dozvíme jeho podstatu a smysl.
Film má tu výhodu, že jej můžeme stopnout a vrátit se k němu později. Dokonce můžeme přeskočit z jedné části filmu do jiné a dozvědět se, jak to dopadne. Taky si můžeme přečíst recenze nebo spoilery. Stejně tak i u knihy. Taková výhoda nám však nebyla dopřána v životě, protože nejsme pozorovatelé, jsme herci. S tím rozdílem, že každý hrajeme hlavní roli, bez scénáře, bez platu a nevěda, jak to skončí. Občas nevíme, co máme hrát. Někdy přijde intuice, takový ten hlas shora, který nám řekne, kterou cestou bychom se měli vydat. A my ho třeba poslechneme a pak si řekneme "wow, ono to vyšlo".
Byla bych mizerný filozof, Sokratés by mě vyliskal... Třeba někdo v mých zmatených myšlenkách najde řád. :) Třeba za svůj "herecký výkon" v nebi (ve Vesmíru, v pekle...?) dostanu Oscara, kdoví.
Párkrát jsem chtěla z kina odejít, a to už na začátku filmu. Ale teď si uvědomuju, že ten film vlastně teprve začíná mít grády a že jsem docela zvědavá, jak to bude pokračovat. Je to teprve začátek a třeba děj bude epický.
A stejně, po takovém výlevu, mě serou zdánlivé maličkosti. Že jsem ho málem měla... Že jsem málem vyřkla svůj názor, svůj pohled na věc, své city, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Že už jsem se s tím málem srovnala. A další...
Vivien
Komentáře
Okomentovat