Tohle je starší psaní, trochu drastické, ale tenkrát jsem měla takové období a psala jsem o drastických věcech. Tohle období je za mnou a když si pročítám své starší příběhy, jen kroutím hlavou nad tím, co jsem to dokázala vyplodit. :D Takže jen malá ukázka toho, co jsem psala před nějakými pěti lety... :)
Otočil se a dal poslední sbohem svému rodnému městu. Ve vlhkých očích se mu odráželo vedle smutku a nekonečné duševní bolesti ještě něco dalšího...
Pravou rukou si držel zkrvavenou levou paži a kulhal směrem k plotu. Byl vysoký, postavený k nemožnosti úniku, ale on nebyl jediný, kdo utíkal, proto v plotu zely otvory, které mu umožnily prolézt na druhou stranu; dostat se pryč z obklíčeného města postihnutého válkou.
Klopýtl a svalil se k zemi. Z poraněné paže mu spadl obvaz. Vzduchem se vznášel štiplavý zápach kouře a znemožňoval mu zhluboka se nadechnout. Kromě dechu mu docházela také síla.
Nechal obvaz obvazem. Zamrkal očima, a když ani to nepomohlo a on viděl okolí stále rozmazané a nepřesné, přimhouřil oči a plazil se dál po čtyřech. Několikrát se pokusil postavit, v čemž mu však zabraňovala bodavá bolest paže, a především silou vůle donutil své dolní končetiny poslušnosti. Zapřel se o železnou tyč čnící ze země a belhal se dál.
V dáli zazněl výstřel. Vlastně to bylo docela blízko... To jej přimělo zrychlit krok. Zaměřil svůj pohled na malý dřevěný altán stojící několik metrů od něj. Zdál se vhodný k úkrytu.
Ohlédl se. U náměstí zaznamenal pohyb. Muselo se tam bojovat.
Neodbytná bolest v rameni jej zastavila i protentokrát. Nyní byla tak silná, že si musel kleknout, uchopit do rukou kamení a všechno je rozdrtit, aby si trochu ulevil. Když se zvedal, jeho tělo to nesneslo a zřítilo se k zemi.
Chvíli se zavřenýma očima jen tak ležel na boku a na nic nemyslel. Pak oči otevřel. Slabý sluneční paprsek prosvěcující všechen ten kouř a špínu jej pošimral na popelem a střelným prachem ušmudlané tváři a donutil jej posadit se.
Rozhlížel se především kolem sebe, ale nemohl si za plotem, za náměstím nevšimnout široko daleko jediného sluncem osvíceného místa; nádherného barokního chrámu hrdě čnícího nad městem a volajícího ke všem přeživším původním obyvatelům píseň naděje, vlastenectví a odvahy.
Náhle slunce zašlo za černočerné mraky šířící hrůzu, bolest a smrt, které tohle všechno snášely na město pod nimi... a jemu se naskytl pohled lámající srdce.
Tma odhalila pravdu.
Velkolepý barokní chrám pohlcovaly hladové plameny nepřítele.
Jeho rodné město hořelo.
Vivien
Komentáře
Okomentovat