O pár hodin později jej vzbudil budík. Celý rozlámaný vstal z postele a namířil si to do koupelny, kde se minul se svěže vypadajícím Pierrem plným energie. Nenáviděl ho už od prvního pohledu. Fakt nenáviděl. Bylo mu jasné, že má Frantík něco za lubem a rozhodl se tomu přijít na kloub.
Dole u stolu už seděli Ivan s Nikolajem a vypisovali nějaké papíry. Anatolij si stranou od nich vychutnával ranní kávu a poklepával prsty o kufr se sbalenými věcmi. "Kde je Pedro?" zeptal se Borise.
"Kdo?"
"No… Marco Polo?"
"Myslíš Pierra?"
"Ježíš, jo. Hrozný, tyhle italský jména."
"Francouzský."
Trapné ticho.
"Borisi, poslouchej," řekl Anatolij tichým hlasem a vzal si vojáka stranou. Boris očekával, že se mu šéf svěří se svými pochybnostmi ohledně nového člena, ale kupodivu začal o něčem jiném: "Víš, ve skutečnosti neodlétám do Ruska. Týká se to důležitého, ale docela nebezpečného kšeftu v Římě. Kdyby Ivan věděl, že jsem na to kývl, v životě by mi to neodpustil. Prosím tě, postarej se o to, ať to nezjistí."
"Mnohem snáz bych se o to postaral, kdybys mi o tom teď neřekl," zamyslel se Boris.
"Někdo musí vědět, kde jsem, kdyby se něco posralo."
"Fajn. Máš moje slovo."
Do místnosti vešel Pierre a osazenstvo mu věnovalo letmý pohled, nic víc. Jen Boris jej sjel pohledem odshora až dolů a měl chuť jej vykopnout z hostelu.
"Krásné dobré ráno, dá si někdo čaj?" zeptal se Pierre, ale žádné odpovědi se mu zprvu nedostalo.
"Debile, na čaj už není čas, za chvíli vezeme šéfa na letiště," odsekl mu Boris.
"Ale ne, v pořádku, jen ať si dá šálek čaje," řekl Anatolij. "Já bych bez ranní kávy nemohl fungovat. Vždyť letím až za hodinu."
Boris se uvnitř vztekal a přemáhal se, aby to navenek nedal najevo.
O pár minut později už všichni nasedali do mafiánsky vyhlížející černé dodávky a rychlostí, která byla možná trochu proti předpisům, se Ivan rozjel směrem k letišti. Hlavně nenápadně.
Netrvalo dlouho a pár metrů před vjezdem na parkoviště před letištěm je zastavila policie.
"No, super, tak tady to máš," řekl Boris směrem k Ivanovi, "řídíš jak prase a nakonec ani nestihneme letadlo. Paráda."
Ivan jen protočil oči a vystoupil z vozidla.
"Ták, pane řidiči, poprosím váš řidičský průkaz," řekl policista se spokojeným úšklebkem. "Víte, že jste jel nad limit povolené rychlosti? A že se za to dává pokuta?"
"No… Pardon, my jsme spěchali tady na letiště a tak trochu -"
"Jo tak na letiště. Tak to abyste si pospíšil s předložením průkazu, nebo let nestihnete."
Ivan se prohraboval ve svých věcech, ale buď byl řidičský průkaz někde úplně naspod, nebo si ho opět zapomněl doma.
"Bože, vy jste případ. Tak aspoň občanku," řekl zoufalý policista.
"Ano, hned to bude…" Ivan nakonec vyhrabal oba průkazy a policista si je pečlivě prohlížel.
"Hm… Rus, říkáte. Tak to nevím, jestli vás pustím, Rusy já moc nemusím."
"Jo, poslyšte, nám za chvíli letí to letadlo…"
"No, víte co, tak pokud nemáte v kufru nějaký nelegální náklad, tak bych vás snad mohl pustit."
"Nemáme," zasmál se Ivan a užuž se chystal nastoupit zpět do auta, ale policista ho náhle zastavil.
"Počkejte," řekl, "zasmál jste se nějak moc podezřele. Víte co, radši mi ten kufr otevřete."
Anatolij si uvnitř dodávky netrpělivě poposedl. "Tak to je v háji," zaklel. "V tom kufru mám pár kradených pistolí."
Pierre dlouho přemýšlel, ale nakonec z dodávky vystoupil a s hraným překvapením se zeptal: "Tak co, pojedeme? Je nějaký problém?"
Policista se na něj otočil a patrně poznal dávného přítele. "Pierre? No to snad ne, co ty tady? V Praze!"
"No ty vole, brácho, tak tebe bych nečekal," zasmál se Francouz a s policistou se objali. "Já bych s tebou strašně rád pokecal, ale kluci akutně potřebují stihnout ten let, rozumíš…"
"Tak to jste měli říct dřív, jeďte, já vás nebudu zdržovat."
"Fakt? Nebude z toho problém?" zeptal se Pierre.
"Prosím tě, kašlete na to. Že jsi to ty, prominu vám i tu pokutu."
Pierre plácl do dodávky a zvolal: "Jo, tak jeďte, my tady chvíli pokecáme. Pak se sejdeme." Rusové na něj kývli a vyjeli, nyní už o něco pomaleji, ale přesto dost rychle na to, aby let stihli.
Vivien
Komentáře
Okomentovat