Předchozí díl ZDE.
Chlapce probudilo kručení jeho vlastního žaludku. Nejedl už věčnost. Chvíli se snažil rozpomenout se, kde to vlastně je, když si všiml, že neleží na pevné zemi. Prudce se posadil, ale v dokončení pohybu mu něco zabránilo. Byl totiž připoutaný. K sáňkám.
Začal se ošívat a provazy trochu povolily. To si však kdosi vpředu všiml, že něco není v pořádku, sáňky se zastavily a nad chlapcem se objevila pohublá zamračená tvář jakési ženy.
"Nehýbej se," pohrozila mu.
Pak se se sáňkami rozběhla a ty na nerovném povrchu tak skákaly, že se chlapec uhodil do hlavy o tvrdé dřevo, na kterém ležel, a upadl do bezesného spánku.
Probudil se až v nějaké malé místnosti, stále spoutaný pevným provazem. Na zemi kolem něj leželo mnoho neuspořádaného náčiní a zpoza dveří byly slyšet hlasy neznámo kolika osob. Seděl ve spíži. Ve spíži, v níž kromě několika prázdných nádob a mís nebylo vůbec nic.
Ale prachu tu byl nadbytek. Smítka nečistot zašimrala chlapce v nose a on musel hlasitě kýchnout.
Hovor za dveřmi utichl. Místo toho chlapec zaslechl kroky, jež mířily směrem k němu. Dveře spíže se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla žena. Byla mu povědomá. Tváře měla pohublé a špinavé… no jistě! Byla to ta, co jej táhla spoutaného na sáňkách.
Chlapci zatrnulo.
"Kdo jste?!" vykřikl. "Kde to jsem?!"
Žena se zamračila, otočila hlavu, něco špitla a za chvíli na chlapce hledělo pět malých dětských hlaviček.
"On žije?" zeptala se vychrtlá dívenka s velkýma unavenýma očima.
"Jo, ale už dlouho nebude," poznamenal o něco větší kluk stojící vedle ní.
"Ticho," štěkla po nich matka, vyhnala všechny zpět, zavřela dveře od spíže a nechala tam chlapce samotného.
Chlapec vykulil oči a setřásl ze sebe provaz. Bez obtíží z něj spadl a chlapec se prudce postavil. Tak bídně na tom nebyl! Dokonce by byl řekl, že má plnější tváře než ten kluk.
Pak si všiml, že nemá kabát. Rozhlédl se po spíži, ale viděl jen nepořádek a ohromné vrstvy prachu. Nic víc. Ti lidé ho nechali jen ve staré roztrhané rubašce a volných kozáckých kalhotách. Dokonce ztratil jednu botu.
Chlapec dupl obutou nohou, až se poličky v místnosti zatřepaly, a vykročil ke dveřím. Rozhodl se, že odvážně zjistí, o co tu jde.
Když však vyšel ze spíže a pohlédlo na něj pět dětí, matka chystající obrovský hrnec a otec brousící nůž, už tak odvážný nebyl. Muž a žena na sebe překvapeně pohlédli. Potom muž odložil nůž a došel až k chlapci. Chytil jej za loket a odstrčil zpět ke spižírně.
"Vrať se," poručil mu.
"Proč?" podivil se nic nechápající chlapec.
"Jak ti říkají?" zeptal se muž.
"Oleksandr."
"Sašo, vrať se. Přijdu pro tebe."
"Ach bože, neměl ses ho na nic ptát," zanaříkala žena. "Copak to už teď není dost šílené?"
"Vím, co dělám!" Muž postrčil Oleksu ke dveřím.
Chlapec si protřel oči a vrátil se do prázdné spíže. Sedl si na zem a poslouchal, jak mu kručí v břiše. Zanedlouho muž opravdu přišel. Nemusel chlapci ani poroučet, on vyšel ze svého vězení sám.
Všech pět dětí sedělo u stolu a prázdně na Oleksandra hledělo. Bylo to až děsivé. Žena držela v ruce nůž.
"Podrž ho," řekla muži a přesunuli se s vyděšeným chlapcem do vedlejší místnosti. "Tohle nemusí vidět," špitla a myslela tím děti.
Muž si povzdechl. Pak zcela nečekaně chytil Oleksu za obě ruce a zkřížil mu je za zády. Žena se k nim s nebezpečně pozvednutým nožem v ruce přiblížila a přivřela oči.
"Klekni si," poručila chlapci.
Oleksandr nehybně stál.
"Říkám, ať si klekneš!" pohrozila chlapci nožem a on sebou jen vyděšeně škubl.
"Mám to udělat?" zeptal se muž.
Žena zatřepala hlavou. Uchopila nůž pevněji a vyrazila vpřed. Těsně před krkem chlapce jí však vypadl z ruky a ona vyčerpaně klesla k zemi. Muž pustil chlapce a sehnul se ke své choti. To bylo dost k tomu, aby se Oleksandr sebral a vyrazil k východu. Popadl kabát, který ležel na zemi vedle dětí a běžel ven.
"On utíká!" zvolala malá dívenka.
Chlapec se ani neotáčel. Nedbal na to, že ho na bosou nohu studí sníh a že mu možná umrzne; momentálně to nebylo důležité.
Ti lidé jej chtěli zabít. Zabít a sníst. V očích jim viděl ryzí šílenství.
Běžel.
Předpokládal, že nikdo z nich se za ním již nevydá. Měl by být ostražitější, neboť právě málem přišel o život.
Když byl dostatečně daleko, začal zpomalovat a strčil ruce do kapes. Jako pokaždé tam narazil na svého cínového vojáčka. Toho mu naštěstí neodcizili.
Zdroj obrázku: pinterest.com
…
"Všechno nejlepší, synu," pravil otec a potřásl Oleksovi pravou rukou. Políbil jej na tvář a do druhé ruky mu vložil nějaký předmět zabalený v barevném papíře, což nebylo obvyklé.
"Děkuju," zazubil se chlapec.
"Vždyť ses ještě ani nepodíval, co je uvnitř," zasmála se matka.
Oleksa pokrčil rameny a usmál se. Chvíli si prohlížel papír a pravidelné žluté čáry na něm, než zatáhl za blyštivou stuhu a dárek rozbalil. Vyňal zevnitř malý chladný předmět. Cínového vojáčka.
"Jé!" vykřikl nadšením. "Důstojník z carského paláce!"
"Takového už jen tak někde neseženeš," pokyvoval otec hlavou. "Je po mém dědečkovi. Až z Kyjeva."
"To je to město, kam se jednou podíváme?" zeptal se chlapec.
Otec a matka si vyměnili náhle smutné pohledy.
"Ano, synu." Otec pohladil Oleksu po vlasech a spolu se svou ženou odešel a nechal tak chlapce v pokoji samotného.
Chlapec si chvíli pohrával s vojáčkem, prohlížel si jeho zbraň, opasek, čepici i uniformu, když tu se kus jeho podstavy odšrouboval a zevnitř vypadlo několik malých, pečlivě poskládaných papírků. Byly to obrázky. Fotografie starého muže a jeho stařenky, kteří se drželi kolem ramen s chlapcem, jenž vypadal snad jako Oleksův otec zamlada. Vedle tohoto chlapce klečeli další tři. Šklebili se proti jasnému slunci a nejstarší z nich měl za kloboukem zastrčenou slámu.
Na další fotografii byl Oleksův dědeček a babička. Babička držela v náruči dvě mourovatá koťata a vedle dědečka skákal malý chlupatý pes.
Oleksandr fotografie poskládal a chtěl je vrátit zpět do nitra hračky, ale na zemi ležel ještě jeden papírek. Byl hodně malý, mnohem menší než všechny ostatní, a nebyl na něm žádný člověk. Byla tam vesnice. Kdyby v ní stálo o něco víc domů a pole by bylo zorané, Oleksa by přísahal, že vidí svoji vesnici.
Něco ho napadlo. Zaběhl do pokoje a vrátil se s dvěma vlastními fotografiemi.
Na jedné byl on se svými rodiči, když se jednou v neděli vypravovali do kostela. Tenkrát byl horký den a Oleksa si pamatoval, že ten kabátek ze sebe chtěl s chutí strhnout.
Na druhé fotografii byli manželé - jeho rodiče na svatbě. Matka měla nádherný ukrajinský kroj a světlé vlasy spletené do copu mlékařky s mnoha stuhami a květinami jí zdobily hlavu jako koruna. Jednou rukou se držela za rámě otce, který měl na sobě taktéž kroj, a druhou rukou svírala honosnou svatební kytici. Její drobné střevíčky tvořily vedle otcových vysokých kozáckých bot dokonalý kontrast.
Oleksa se pousmál. Otec mu slíbil, že až trochu vyroste, takové boty mu přenechá. Nemohl se dočkat.
Složil všechny fotografie a vecpal je dovnitř vojáčka. Takhle se jeho vzpomínky nikdy neztratí.
Vivien
Komentáře
Okomentovat