Měla jsem v noci zase takovou slabší chvilku, která mě donutila přemýšlet. A jedna z věcí, které jsem v životě zjistila, je ta, že nesmím příliš přemýšlet nebo vzpomínat. Nutí mě to vracet se dál a dál do minulosti, přes kterou si třeba myslím, že jsem se už přenesla. A přitom to tak není, ani zdaleka jsem se přes ni nepřenesla, jen to trochu přestalo bolet, protože všechno buď přestane bolet, nebo si na tu bolest zvykneme, takže ji pak spíše nevnímáme, než že by zcela zmizela.
Poslední dobou jsem hrozně zmatená a přijde mi, že se znám čím dál méně. Místo toho, abych si k sobě našla cestu, když je teď tolik volna a trávím čas hlavně sama, tak se od sebe spíš vzdaluju, přestávám chápat některé věci a přijde mi, že se ještě vlastně vůbec neznám. Vím toho tak málo. Ještě jsem se nenašla... Ale třeba to všechno patří k procesu poznávání se a je to dobře, jen to ještě nevím.
Chci toho strašně moc, mám tolik plánů a vizí, a zároveň mi přijde, že nemám žádné cíle a jen tak ztraceně bloudím životem. Snažím se být pozitivní, dokonce to i vypadá, že se mi to daří, ale uvnitř jsem strašně melancholická a nevím, jak si pomoct.
Vždycky jsem taky byla trpělivá, ale v poslední době můj pomyslný džbán trpělivosti jen čeká na to, až trpělivost přeteče. Párkrát už přetekla, a když se to stalo, tak slzy opravdu tekly, a tekly tak dlouho, dokud nevyplavily všechno, co mohly.
V takových chvílích se snažím najít nějaké světlo, něco, co by ty slzy zastavilo. Vždyť by všichni byli tak smutní, kdyby se mi něco stalo... A představa plačící rodiny mě vždycky rozbrečí a přesvědčí. Ale stejně přestávám ve všem vidět smysl.
Možná mi jen chybí s někým sdílet své sny. Když jsem je měla s kým sdílet, tak jsem byla šťastná a užívala jsem si přítomnost někoho, kdo mě chápe a má rád. A když takový člověk odešel z mého života, tak mě to mrzí, i když pořád říkám, že nemrzí a že jsem se přes to přenesla. Nepřenesla...
Zrovna včera jsem dostala otázku, jestli je možné se přenést přes rozchod. Okamžitě jsem odpověděla, že ano, ale pak jsem se zamyslela hlouběji a došlo mi, že pokud ve vztahu došlo k něčemu, co by se dalo nazvat souzněním duší, tak je to sakra těžké. Doslova mě bodá u srdce, když si vzpomenu. Přes ukončený vztah, který trval pár měsíců nebo týdnů, rozhodně nebude tak těžké se přenést jako přes takový, co trval v řádu let. Ve vyjasnění si nejasností nebo vyříkání bolestí nám brání jen lidská hrdost.
Proč jsem z toho vždycky tak v háji? Asi už nevěřím lidem. Možná po čase ano, ale vždy jsem zezačátku ostražitá a nedávám najevo pocity ani emoce. A tím fakt trpím, pokud je nedávám najevo.
Chci rozdávat lásku, a přitom v sobě pořád nosím nenávist. Chci pomáhat lidem, přitom nedokážu pomoct sama sobě. Až to zvládnu, třeba budu schopná pomáhat ostatním, protože v tomhle a v lásce vidím asi jediný smysl života. Mít pro co žít, pro co se radovat. Chtěla bych dělat radost ostatním, ale moc na rozdávání jí nemám.
Štvou mě všechny moje zmařené naděje. To, jak jsem se před lety vždycky těšila, až se uvidíme ve škole, třeba i prohodíme pár slov, a kvůli těm pár slovům jsem ze sebe byla schopná udělat i totálního blázna. Jak jsem kvůli tomu klesla v očích ostatních. A nakonec se rozbrečela v jeho objetí, když byl poslední den na škole, rozloučení se všemi, a já využila toho, že se objímali všichni ostatní... Je mi líto té malé dospívající slečny, která kvůli němu po nocích tlumeně vzlykala do polštáře a nikomu o svých bolestech nebyla schopná říct.
Štve mě, že jsem tenkrát dala průchod nějakým citům. Že jsem se nechala přemluvit, šla ven a nakonec toho litovala jako nikdy. Už tehdy jsem znala svoji hodnotu, proto mi dát průchod citům trvalo mnohem déle, než bych čekala, a když jsem se nakonec rozhodla, že mu dám šanci, rozhodl se on, že vlastně asi nejsem dost dobrá. Tehdy mě to ranilo a odrazilo se to na mé psychické stránce, ale dneska jsem ráda. Asi bylo dobře, že odešel z mého života.
Pak mě strašně štve to, jak jsem byla slabá, když se objevil někdo, kdo mi psychicky možná i nevědomky tak hrozně ubližoval a já jsem nebyla schopná to vidět. Nechala jsem ho být navrch, manipulovat mnou a přitom mi ubližovat. Říkala jsem si... třeba se změní, třeba to tak nemyslel. To nehrozí. Nikdo se kvůli nikomu nezmění.
Štve mě, jak jsem se vždycky těšila, až se vrátím a znovu ho uvidím. Těšila jsem se na jeho veselé oči a povzbudivý úsměv. Pracovali jsme spolu a tenkrát jsem si poprvé řekla, že by to mohlo být ono, že by to konečně mohl být člověk, který ke mně patří. Vzala jsem to do svých rukou a všechno mu vyklopila. Otevřela jsem mu srdce a řekla mu to. A on mi ho zlomil.
Tedy pokud to ještě jde - pokud je vůbec ještě možné moje srdce rozlámat víc.
Štve mě, že jsem vložila tolik času, lásky a naděje do něčeho, co tak náhle skončilo. Jak dlouho už to bude? Pár let, ale pořád to nejde pryč, pořád myslím na to sledování hvězd a uvažování o budoucnosti, na kterou se naše duše tak těšily. Tohle je ta situace, kdy bolest nezmizela, ale zvykla jsem si na ni. Znáte to bodnutí u srdce, když se někdo zmíní o něčem, co vás tak bolí? Když vám to něco nebo někdo připomene, když to vidíte, nebo zkrátka když si vzpomenete...?
Třeba mě to udělá silnější, až zase někoho z nich potkám. A třeba taky ne... Mám toho na srdci tak moc a nemůžu to nikomu říct. Možná mi v tom brání hrdost, možná rozum, a možná se jen bojím...
Ten už dávno nemám
OdpovědětVymazat