Zpověď

Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Sluneční paprsky mi ozařovaly vlasy, v nichž se některé prameny zdály nazlátlými. Přemýšlela jsem, jakou mají ve skutečnosti vlastně barvu. Ve stínu světle hnědou, ale na slunci se v nich objevují zlaté nitky. Neidentifikovatelnou, prolétlo mi hlavou, a odrhnula jsem si z bledé tváře kudrnatý pramen.

Přesunula jsem pozornost ke svým očím. Tmavě hnědé, z některých úhlů pohledu skoro až černé. Hluboké a velké. Moudré a plné soucitu. Zamrkala jsem.

Rty. Plné, rudé a tiché. Moc často jsem je nepoužívala. Občas, v některých situacích, se mi zkroutily v úsměv, ale po většinu času stály nehybně na místě, kam patřily.

Sjela jsem pohledem štíhlý krk, pohladila prsty klíční kosti, ale pak jsem se vrátila k tváři. K tomu, co mou pozornost přitahovalo nejvíc.

---

Jizvy.

Z černých očí mi ukápla slza. Byla to snad slza soucitu nade mnou samotnou? Proč se lituji? K čemu je lítost?

Prsty jsem přejela po drobné jizvě, která se táhla po mé pravé tváři. Nebolela, necítila jsem ji. A tak jsem prsty zase sundala.

Přesunula jsem je na čelo. Na čele jsem měla tolik jizev… A některé bolely. Ne z dotyku, ale z pohledu. Z pohledu na ně mě bolelo a sevřelo se mi srdce. Nenáviděla jsem je. Nenáviděla jsem sebe. Nejraději bych si rozdrápala celou tvář, abych se na ni nemusela dívat. Štípla jsem se, abych se ujistila, že to není sen. Nebyl. Byla to krutá a nelítostná realita.

Slzy z očí mi teď tekly proudem. Stékaly po tvářích a po jizvách. Na chvíli jsem zavřela oči, abych je poté opět otevřela a znovu si pohlédla do očí.

Napřáhla jsem ruku zaťatou v pěst a vší silou jí praštila do zrcadla. Roztříštilo se, desítky drobných střepů se rozprostřely po kamenné podlaze a některé zůstaly zabodnuté v mé zakrvácené ruce. Neobtěžovala jsem se je vytáhnout. Bylo pro mě hlavní, že už se nemusím dívat do zrcadla. V tom zrcadle jsem totiž viděla svoji minulost a dívat se vlastníma očima na ty jizvy bylo jako hledět minulosti vyzývavě do očí. Nepotřebuji se přece vracet k něčemu, co už je za mnou.

Styděla jsem se. Ale v těch jizvách byl můj příběh. Styděla jsem se snad za svůj příběh? Měla bych ho hrdě nosit všem na očích. To se raději už nikdy nepodívám do zrcadla.

Strašně moc bych chtěla mít možnost vzkázat něco svému mladšímu já. Nejde to, ale kdybych mohla, neváhala bych a objala před několika lety tu malou holku, která se trápila kvůli takové banalitě, jakou bylo akné. Probrečela kvůli němu dny i noci, styděla se chodit mezi lidi, a nevěřila vlastní rodině, která ji přesvědčovala, že i přes dočasné nedostatky je přece krásná. Dočasné je důležité slovo, ale v tu chvíli jsem to nevnímala. Vnímala jsem jen teď a tady, a tam a tehdy jsem trpěla, bála se a styděla se…

Ta dívka, která se po nocích modlila, aby to zítra bylo lepší. Jo, fakt jsem se modlila, až tak zoufalá jsem z toho byla. Řekla bych jí, že z toho vyroste a za pár let už se nebude muset trápit. Že ty jizvy jednou zmizí.

To jsem předtím nevěděla. Lidi kolem mě si neuvědomovali, jak moc mě to musí psychicky bolet a že mě jejich nemístné poznámky mohou poznamenat, třeba i na dost dlouhou dobu. Každá, i ta sebemenší, poznámka mi neskutečně ublížila a kromě jizev na tváři se mi vyryly také jizvy na srdci.

Moje sebevědomí bylo nulové a nevěděla jsem, co znamená sebeláska. Zní to absurdně, ale nemohla jsem normálně žít. Každý můj den, každé probuzení bylo utrpením, protože jsem se děsila toho, co uvidím v zrcadle a co tomu řeknou ostatní lidé.

Dokonce jsem se rozhodla, že si kvůli tomu nechám sestříhat ofinu. Kudrnatá ofina vypadala fakt hrozně a už bych do ní nikdy nešla, nevím, jestli v tu chvíli bylo horší akné, nebo ta ofina. :D

Nicméně jsem tímto chtěla říct, že by se tenhle problém neměl zmenšovat. Nikdo za to nemůže. Nikdo si to nevybral. Vím, jaké to je, a jsem vděčná, že už je moje pleť taková, jaká je. Stokrát lepší. Už se na sebe do zrcadla nedívám s odporem a vstává se mi mnohem lépe. Taky už vycházím mezi lidi, aniž bych si zakrývala obličej. Už se dokážu lidem dívat do očí, když s nimi hovořím. Nemám dokonalou pleť, ani nikdy mít nebudu - nikdo nemá - ale aspoň už mě nebolí srdce při znechucených pohledech cizích lidí.

Možná je to dlouhá zpověď, ale potřebovala jsem to někdy napsat. Je to citlivá kapitola mého života. Chtěla bych plivnout do tváře všem lidem, kteří se mi tehdy posmívali nebo měli narážky, které mě tolik bolely. Chtěla bych, aby jen věděli, jak jsem se tehdy cítila a jak těžké to pro mě bylo. Nevím, proč já, nevím, jestli mi to něco dalo a jestli mě to udělalo silnější. Možná, že ano. Ale příběh má ve tváři vepsaný každý. Lidi mají vrásky, pihy, a mají taky akné a jizvy. A je to úplně normální. Nic, za co bychom se měli stydět. To bych svému mladšímu já ráda řekla.

Vivien