Procházím hustou mlhou a pozorně sleduji okolí. Z houští vyběhne srna a na chvíli se zastaví, aby mě zhodnotila pohledem. Usoudí, že pro ni nejsem nijak nebezpečná, a tak klidným krokem odkráčí dál do lesa.
Oděn do mlhy je les naprosto jiný, než jak ho znám. Tajemný, tichý a možná i trochu děsivý. Zvláštní je, že neslyším žádné ptactvo. Možná to dává smysl; před deštěm, který již před nějakou chvílí ustal, se pravděpodobně odletělo schovat.
Nezáleží mi na tom, že procházím mokrou trávou a šlapu do všudypřítomných kaluží, z nichž budou mé boty skrz naskrz promočené. Nezáleží mi na tom, jak chladná ta voda na mém mokrém oblečení je a že se za chvíli pravděpodobně budu klepat zimou. Nezáleží mi ani na tom, že mlha je čím dál hustější a že dokonce začíná jemně mrholit. Nezáleží mi už na ničem.
Vyjdu z lesa a naskytne se mi pohled na rozlehlou, pokosenou louku. Dokonce i ona je pohlcena mlhou. Svezu se do mokré trávy a sleduji zapadající slunce, které se na obloze jeví, jako by jej někdo nakreslil pastelem na papír a následně rozmazal prsty do ztracena. Je rudé a po obloze plynou červánky.
Po tvářích mi stékají slzy, protože jsem zase zklamala samu sebe. Měla jsem na výběr, ale neudělala jsem nic. Zvolila jsem stát a mlčet. Příště musím být silnější. Pokud vůbec nějaké příště bude.
Komentáře
Okomentovat